Afrika 2014-15 sám na motorce

Etiopie, Keňa, Uganda, Rwanda, Tanzanie, Madagaskar, Malawi, Zambie, Zimbabwe, Botswana, JAR, Swaziland, Lesotho.

31.10. 2014 Praha

Odlétám z Prahy. Před dvěma dny jsem odvezl motorku v bedně na letiště firmě DSV, která mi zařizuje letecký transport do Nairobi.

1.11. 2014 Keňa (Nairobi)

Přilétám do Nairobi a jedu taxikem do hotelu nedaleko letiště a Apex Bussines Centra, kde mi budou v pondělí vyřizovat celní papíry a vyzvednutí motorky z letiště.

2.11. 2014 Keňa (Nairobi)

Protože se mi včera zdál taxík zbytečně drahý, jdu najít způsob, jakým se zítra dostanu do kanceláře DSV.

Kdo byl někdy v nějakém městě v Africe, určitě zná ty oprejskané minibusy, s kterými jezdí

spousty místních sem a tam. Tak tím zítra pojedu do DSV. Pěkně jsem si cestu vyzkoušel.

Stačilo ukázat směr, jestli tím jede a už jsem tam seděl se všemi místňáky a koukal kde vystopim, nebo jestli nezmění můj směr . Koukali na mě vyděšeněji než já, ale nikdo proti tomu nic neměl.

Dal jsem výběrčímu do ruky 20 keňských šilinků, na naše asi 5 korun a koukal jak se bude vtářit, jestli mám přidat, nebo to je asi tak dobrý. Vzal peníze a otočil se na dalšího. DSV je kousek od letiště. Včera jsem jel do hotelu za 1800 šilinků, dneska tam a zpět za 40.

4.11. 2014 Keňa (Nairobi)

Ráno jsem vyrazil do Apex Office Parku pro motorku. Našel jsem Josepha, podepsal s ním papír o převzetí a administrativní stránka byla vyřízena. Neskutečně jednoduché. Pak mi ukázal dodávku a zeptal se mě, kam to chci odvést :-).

Nikam, já chci jenom motorku a zbytek je tvůj. Po téhle větě do dodávky skočili dva lidi, on v košili s kravatou a jeden v montérkách a začali zbytek bedny, co zbylo po celní kontrole, rozebírat kladívkem. Oni totiž v Africe nemají šroubováky a všichni všechno rozebírají kladívkem včetně celníků.

Po společném rozebrání bedny tak, aby šlo motorku vystrčit na kraj auta jsem se zeptal na rampu, kde tu motorku sundáme. Joseph se na mě koukl a řekl, že to sundáme sami, že tam rampy nemají. Své NE takhle to nepůjde ta motorka váží 250 kg a já na ni musím ujet spousty kilometrů jsem mu řekl s tak jasným výrazem ve tváři, že začali běhat po areálu a hledat něco, po čem motorku svezeme. Po přistavení hliníkového žebříku jsem si na něj stoupl a opět zakroutil hlavou. Za chvilku byl žebřík podložený paletami a motorku jsem bezpečně svezli z auta. Josephe děkuji.

6. 11. 2014 Keňa (Nairobi – Marsabit)

Při výjezdu z Nairobi mě navigace pěkně protáhla chudinskou čtvrtí, kde na mě koukali jako na zjevení. Asi to byla ta oblast, kam nedoporučují vůbec vjíždět. Podle pohledů stovky lidí na ulici, kterými jsem se prodírat s naloženou motorkou mě ani nenapadlo zastavit, natož něco vyfotit.

Vše se změnilo po výjezdu z města. Lidé jsou přátelští, až na děti u prašných silnic, kteří na mě pokřikují „money, money“ a když nereaguji slyším za sebou jen „Kill you“, ale určitě to tak nemyslejí.

V pět hodin odpoledne jsem bláhově zastavil u vjezdu do rezervace Shaba, že pojedu zakempovat do Lodge. Jsou to něco jako hotely a myslel jsem, že se tam domluvím na jídlo a zakempuji. Omyl. Do rezervace na motorce z důvodu bezpečnosti nepouštějí. Žijí tam volně lvi, gepardi a jiné šelmy. Sloni prý taky nejsou moc bezpeční. Musel jsem nechat motorku hlídat na bráně a autem mě převezli do Lodge, která byla plná samých mladých kluků, tak okolo dvaceti let, kteří popíjel. Myslel jsem, že fotbalistů. Zase omyl. Ráno jsem šel na snídani a bylo tam spousty amerických vojáků v plné polní.

Po cestě do Marsabitu se s namořskou výškou opět změnil povrch prašňačky na takovou červenou zemi. Neprášila, to bylo super. Jen jsem si tak říkal, jak musím být asi sjízdná když zaprší. Po dvaceti kilometrech jsem to poznal. Přišel déšť a že jsem promoknul jsem vůbec nevnímal, protože se cesta změnila na bláto. Co bylo před deštěm uježděné, bylo jak mýdo, vedle 20cm bahna. Doufal jsem, že to nebude celých 70 km do cíle. Bylo. Po čtyřech hodinách boje jsem dorazil do zabláceného města Marsabit a objevil obstojný hotel s dvorem pro motorku. Ani se neodvažuji místních zeptat jak vypadá cesta dalších 250 km na hranice s Etiopií. Nechám se překvapit.

8. 11. 2014 Keňa – Etiopie (Marsabit – Moyale – Negele)

Překvapení bylo, když jsem ráno za opětovného deště klouzal z Marsabitu ještě asi 2 km po blátě, viděl jsem ve zpětném zrdcátku světlo od motorky jesnější, než mají místní prskolety, ale měl jsem plné ruce a nohy práce… Po dvou kilometrech začala asfaltka. To jsem nečekal. Sice se střídala se slušným offroadem, ale nebylo to takové mýdlo jako včera. Začal jsem doufat, že dojedu až do Etiopie. Opravdovým překvapením bylo, když jsem fotil nějaký kráter, asi po mimozemšťanech, dojelo mě to jasné světlo. Brazilec jménem Igor na BMW R 1200 GS Adventure. Pašák, co jezdí už tři roky a projel každý kontinent kolem dokola. Někde byl i víckrát. Že by inspirace 🙂 ? Pozdravili jsme se a znovu se potkali na hranicích do Etiopie, kde jsme čekali dvě hodini, než přišel celník s razítkem, aby nám karnety oštěmploval.

Zůstali jsme spolu v Moyale na etiopské straně přes noc v hotelu a on mi celý večer ukazoval fotky z mnoha států, co projel. Borec sebou tahá na motorce i baťoh s horolezeckým náčiním a leze na každou horu co potká včetně Mount Everestu. Ráno jsme se rozloučili a já se dal po offroad cestě směrem do hor Mendebo, kterou mi večer poradil jeden holanďan s autem. Po cestě jsem potkal z říše zvířat šest pidi koloušků, pár krav, kozy a jednu želvu. Nadmořská výška se měnila a já jel od 15 do 35 stupňů ceslia, ze sluníčka do deště. Dojel jsem do Negele před pohořím Mendebo a promočený se ubytoval v docela slušném, hlavně suchém hotelu. Tady jsem potkal staršího pána, co přijel Jeepem a ukázal mi na mapě cestu, kudy by se dalo vyjet na horu Balu 4321 m/m v pohoří Mendebo kam bych se chtěl dostat pokud to dovolí počasí. Pak z něho vylezlo, že v mladším věku projel Afriku třikrát na motorce z Egypta do Cape Townu a zpět.

10. 11. 2014 Etiopie (Negere – Awassa)

Awassa je město s jezerem, kde žijou plameňáci co Vám lezou skoro až do talíře. Do města jsem přijel z Negere zelenou krajinou Etiopie po luxusní asfaltce, než jsem dojel na hlavní tah zemí. To je samá díra, náklaďák, prach a objížďka. Než jsem přijel na hlavní, měl jsem chvilkama pocit, že jedu českou krajinou, jen trochu jasněji zelenější. V jednom městečku mě na oběd pozvali tři místní chlapíci a v dalším zase na kafe k babce já dva policajty. Zůstávám den v Awasse, abych vypral, udělal si polévku, na kterou mám absťák, vysušil a ohřál sebe i věci, než se vydám zpět do hor zdolávat čtyřtisícovku.

11.11. 2014 Etiopie (Awassa – Disho)

Počasí na horu Batu se vydařilo. Sice jsem oblékl přes krátké triko ještě dlouhé triko, na krk šátek a vyměnil krosové rukavice za kožené (9 stupňů celsia), ale cesta byla fakt super, až k závoře národního parku ve výšce 2700 metrů nad mořem.

Po 230 km jsem si naplánoval natankovat v Gobi, před výjezdem na Batu. A ejhle, u dvou místních benzínek nebyl benzín. Spočítal jsem si, že když vyjedu nahoru, vystačí mi benzín i s kanistry na zpáteční cestu na do Shashemene, kde byla poslední benzínka jen tak tak.

A u závory? Máš koupený tranzit přes rezervaci? Né? Tak to musíš 45km zpátky do Dinsho zaplatit. To mi nevystačí benzín! Ale já tě pustiti nemůžu. Zaplatím tobě. Né to se nesmí. Takhle jsme se dohadovali asi 30 minut, až jsem ho ukecal, že budu za hodinu zpátky a nikomu to neřeknu. Dostal pět přívěšků na klíče, čtyři samolepky a hurá nahoru. To dohadování stálo za to. Jen, když jsem slezl z motorky a udělal pár rychlích kroků ve výšce 4100 metrů nad mořem kvůli fotce, nemohl jsem najednou dodýchnout, zatočila se mi hlava, až jsem si na chvilku kecnul na prdel. Večer trávím sám v rezervaci Baje Mountains ubytovaný v Lodge, kde je studený pokoj, dva místní kluci a dvě místní holky jako obsluha a TICHO. Mimo divokých prasat, pár vlků a vysoké zvěře nikdo.

12.11. 2014 Etiopie (Disho – Lake Langano)

Když jsem v drahé a studené Lodge v rezervaci Baje Mountains chtěl k snídani do kafe mléko, zavrtěla ta ošklivá holka hlavou, že to není v ceně snídaně. Za studený pokoj bez ničeho, s hajzlíkem a umyvadlem, z kterého tekla voda rovnou na zem, společnými se všemi včetně personálu, jsem zaplatil 45 dolarů. No, odjezd v 9-ti stupních byl příjemný. Sjel jsem z hor a podle ukazatele tlaku pneumatik jsem pochopil, že jsem poprvé píchnul, pořád jsem si říkal, kdy to přijde. Když jsem zastavil a začal opravovat gumu, bylo okolo mě na prázdné silnici najednou asi osm pašáků, kteří postupně přišli, sedli si a koukali. Občas něco mezi sebou probrbrali jejich jazykem a zase tiše koukali. Nebylo to nepříjemný. Nikdo se mi do něčeho nepletl, jenom koukali. Když jsem gumu zalepil, usmáli se a při odjezdu zamávali na pozdrav. Odpoledne jsem objížděl okolo rezervace mezi jezery Lake Langano, Lake Shala a Lake Abiata, až jsem našel slušný kemp, kde si můžu postavit stan.

14.11.2014 Etiopie (Shalla Lakes National Park – Fiché)

Tak trochu mimo zápisky. Dneska jsem se vydal na druhou stranu Etiopie, na sever od Addis Abeba. Nejdřív jsem chtěl v Addis Abeba přespat a vyřešit gumu opravenou jenom knotem, ale když jsem vjel do města, koukal jsem najít nějaký servis na opravu gumy a co nejdřív z města vyjet. Bloudil jsem po městě plném aut, náklaďáků, prachu, betonu, rozkopaných silnic, tisíců lidí a zvířat, cestou nahoru a dolu než jsem našel oblast, kde prodávali gumy. Servis na opravu, nebo výměnu gumy je úplně stejný ve městě jako na vesnici. Kůlna s bordelem, kompresorem, železnými tyčemi a palicemi. Ukázal jsem jednomu špinavci co potřebuji a on mi dal úplně stejný knot jako jsem tam strčil. Prý, když to začne ucházet, mám tam dát knot nový :-).

Popadl jsem motorku a znechuceně se vymotal mimo město.

16.11.2014 Etiopie (Fiche – Bahir Dar)

Bahir Dar je moje nejsevernější místo, kde se otáčím a pojedu na jih. Na webu jsem četl nějaký cestopis, kde popisovali krajinu na sever od Addis Abeba za nudnou rovinu. Kdo tohle napsal byl blázen. Je pravda, že mě při výjezdu ze špinavého hlavního města chytla trochu depka, proč sem jedu, protože jsem jel opravdu po placce ve výšce 2500 m n.m. za deště a při dvanácti stupních, ale najednou vysvitlo sluníčko, přestalo pršet a v té placce se otevřela díra do země. Propadlina, nebo jak to nazvat, která měla převýšení 1200 metrů na pěti kilometrech. Dole byla teplota 27 stupňů, nahoře 15 stupňů. Hned bylo po depce.

Po cestě dolů a pak zase nahoru se šplhají nákláďáky a autobusy rychlostí 5 – 10 km/h. Někteří ani nedojedou, protože to ty jejich staré rachotiny nevydrží a zůstanou stát při kraji. Podél načervenalých skal pobíhají desítky opic a cestou dolů padáte k řece, přes kterou vede most, pak zase nahoru. Potkáváte desítky lidí, kteří migrují dolu a nahoru s uzlíčky nákladu k prodeji čehosi, nebo naopak nakoupeného. Co já vím. Pak následuje krajina podél obdělaných polí s cestou opět nahoru, dolu a spousty zatáček. Všichni chlapi tu chodí s klackem, nebo holí a jsou zahaleni do dek. Hůl je pro ně asi nástroj na všechno. Když je horko smotají deku a přehodí si jí částečně přes hlavu a částečně přes tu hůl. Když něco nesou, mají to pověšené na holi. Hůl jim slouží i pro řízení osla, koz či krav a určitě i na obranu.

17.11.2014 Etiopie (Bahir Dar)

Zůstal jsem ještě jeden den v Bahir Dar. Zaplatil jsem si plavbu lodí po třech ostrovech jezera Lake Tana, kde jsou staré kláštery.

Jel jsem s grupou třech francouzů, dvou rakušanů, pěti etiopanů, jednoho angličana a jedné američanky, to jsem pochytil z rozhovorů během tří hodinové plavby tam a zpět. Při příjezdu na první ostrov, který byl nejmenší ze všech, jsem šel napřed bez všech spolucestujících. Při příjezdu všichni tak nějak čekali co bude, kam se půjde. Nikde žádný průvodce. Vydal jsem se napřed cestou někam nahoru od malého přístavu. Narazil jsem na muzeum o rozloze čtyři krát tři metry. Než všichni ostatní přišli, vyslechl jsem si povídání od jedné jeptišky o muzeu, knihách a malbách v něm. Pak jsem šel kamenitou cestou ke klášterní budově, u které mě přivítal mnich. Ukázal mi ať si zuji boty a jdu dovnitř. Povídal mi jejich jazykem o všech vyobrazených svatých na stěnách kláštera. Moc jsem mu nerozuměl, jenom jména vyobrazených, které opakoval vždycky dvakrát, nebo třikrát. Když jsme opustili klášterní budovu a koukali spolu na jezero, ukázal mi na můj dalekohled, který jsem měl pověšený na krku, aby se podíval co v něm vidím.

Zaostřil jsem dalekohled na rybářskou loďku, která plula v dáli a podal mu ho. Koukak chvilku do dalokohledu a pak se na mě podíval s takovým úsměvem ve tváři, který jsem vůbec nečekal a ukazoval mi, že ta loď je tady, kousíček od nás. Potom se ohlédl, uviděl skupinu lidí, které jsem utekl a jeho tvář se opět proměnila na tu tvrdou tvář průvodce klášterem.

Když se všichni nahrnuli do kláštera, šel jsem dolu směrem k lodi. Skoro úplně dole, kousek od lodi jsem nahlédl do polootevřených dřevěných dveří v plotě a uviděl jeptišku, jak tká šátek. Nesměle jsem ukázal jestli mohu vstoupit na dvůr. Stejně nesměle mi ukázala směrem dovnitř. V tu chvíli se pět zbývajících jeptišel zahalilo do šátků, které měly přes ramena. Ukázal jsem , že si jen sednu a budu se koukat. Chodily okolo mě a já tiše seděl s foťákem na krku a přemýšlel jestli ho mohu použít. Všude kde jsem se snažím ctít jejich zvyklosti a pokorně dělám to, co mi dovolí. Vzal jsem foťák do ruky a koukal na tu jeptišku, která mi dovolila vstoupit na jejich dvůr. Nic, žádné ne, žádné schovávání, žádné negativní pohledy. Stiskl jsem spoušť, vstal a šel jí ukázat fotku jak tká. Jeptiška se rozesmála, že se k foťáku seběhlo všech pět zbývajících jeptišek. Najednou jsem musel fotit všechny. Pokaždé, když jsem nějakou vyfotil, tak jsem to všem ukázal. Jedna se pořád mračila. Vyfotil jsem ji třikrát a pořád mrak ve tváři. Pak mi ukázala, že vidí jenom tvář a není tam celá. Pochopil jsem. Čtvrtá fotka vyvolala v její tváři spokojenost. Usměvavé jeptišky. Návštěvy dalších klášterů už nebudu popisovat, protože není co. Uličky od lodi směrem ke kláštarům lemující stánky s cetkama a obchodníky vykřikujíce naučené „haloo mister, look“.

19.11.2014 Etiopie (Bahir Dar – Arba Minch)

Jedu od severu k jihu. Chvilku zima, chvilku horko, sluníčko, déšť.

Přesun z Bahir Daru do jižní části Etiopie. Nikde signál na satelitní telefon, nikde fungující internet. Jen potkávám různé lidi. Na severu chodili s holemi, uprostřed jezdili s povozy co mají gumová kola, dole s povozy co mají železná kola a místo holí mají na hlavách takové hadrové kyblíčky. Na severu jezdili na povozech ve stoje, na jihu líně na povozech leží. Tváře se mění, ale povahy zůstávají. Nechci to zakřiknout, ještě nejsem úplně dole, ale všude kde jsem byl, tak jsem se cítil bezpečně. Etiopané jsou velmi úslužní a poctiví lidé.

21.11.2014 Etiopie (Arba Minch)

Když se vydáte zařizovat na vlastní pěst nějaký výlet na místě, které neznáte a bez místního průvodce, je s tím většinou trochu více práce a ježdění.

Měl jsem čas, tak jsem si řekl, že si zařídím výlet lodí po jezeře Ch´amo, kde žije krokodýl nilský a hroši.

Nejdřív jsem jel v Arba Minch po malůvkách na značkách, kde byl vyobrazený krokodýl. Dojel jsem k farmě, kde mají veliký chov krokodýlů pro maso a kůži. Je tam 7 000 krokodýlů. Pak jsem našel vjezd do rezervace, taky omyl. Zeptal jsem se po přítavu na jezeře Cha´amo. Poslali mě někam 10 km za město. Podle malých uliček v navigaci a intuici jsem po hodině našel úplně mimo silnice místo, kde byly plechové lodičky, dva strážci rezervace a jeden střážce lodiček. Tam jsm se dozvěděl, že musím mít zaplacenou loď ve městě v kanceláři. O.K. Dojel jsem zpátky do města a našel kancelář. Plechovou boudu. Tam mi řekli, že nejdřím musím mít zaplacený vstup do rezervace. Hurá, to jsem už věděl kde je a po pěti kilometrech jsem opět stanul před vstupem do rezervace. Koupil lístek a jel zpátky pro lístek na loď.

970 Birr.

Ne, tady máš napsáno 770 Birr.

Ale musíš zaplatit poplatek.

Jaký?

Nevíš kde je přístav.

Vím!!! … vytáhl jsem foťák a ukázal mu fotku, že jsem tam už byl.

Ty víš, kde to je???

Jo.

Tak 770 Birr.

Hurá.

Jak tam odvezeš lodníka?

Já?

Jo, ty. Tady si ho každý odveze.

Ale tam je.

Není, ten to jen hlídá.

Mám moc věcí a na motorku se nevejde.

Hm, to si musíš vyřešit.

Tak nashle.

Jel jsem si najít spaní, že to ráno nějak dořeším. Nunca te rindas! Kousek od kanceláře jsem našel levnou lodž, dal si pivo a jako když do mě střelí, sundal jsem všechnu bagáž a za deset minut jsem stál s motorkou u kanceláře a ukázal lodníkovi, ať si sedne na kanistry a jedeme. Všechny to docela pobavilo a já jsem za půl hoďky seděl na lodi. Samuel se jmenoval a celou cestu byl zaštípnutý rukama do mé budny, i když jsem jel čtyřicítkou. Krokodýl nilský je opravdu veliký a nádherný.

23. – 24.11.2014 Etiopie (Jinka)

Po průjezdu rezervací v Arba Minch, kde jsem si myslel, že nepotřebuji průvode a že sám toho uvidím nejvíce, kdy jsem projel 50 km těžkým offroadem up and down, cestami plné kamení a bláta, viděl jsem jen dva hrochy a to jen náhodou a pár opic, jsem si v Jince, vesnici na pokraji rezervace a několika různých kmenů žijících na jihu Etiopie, najal průvodce. Protože jsem nechtěl být jako všichni turisté, upozornil jsem ho na to, že chci jít pěšky a to někam do hor. Usmál se a bylo na něm vidět, jak mu to šrotuje v hlavě. O.K., ale půjdeme cestou, která bude trvat tři hodiny a půjdeme támhle na ten kopec. O.K. jdeme. Dohodli jsem si cenu 450 Birr na den plus co utratíme po cestě. Po hodině chůze do kopce, kdy jsme chvilkama lezli skoro po čtyřech jsme byli oba úplně promočení potem, takže nám nevadilo, že začalo pršet. Během dne pršelo ještě několikrát, ale to bylo úplně jedno. Nahoře, na tom kopci jsme navštívili první vesnici. Lidé ho znali a pohostili nás lektvarem, který byl trochu kyselý, trochu jako kvas. Přikusovali jsme k tomu česnek a feferonky. Na chvilku mi proběhlo hlavou, co v tom je za vodu, jestli mi bude stačit očkování. To je riziko. Když chcete do míst, kam turisté nechodí, nemůžete odmítnout, co Vám dají. Kvas byl alkoholický. 14 dní kvašení tří druhů rostlin, něco jako obilí a před použitím zalité vodou. V další vesnici, ke které nás kousek doprovodil místní strážce vysílače s puškou, jsem viděl na hliněné zemi kvasit to, co jsem pili v předešlé vesnici a i tady. Všude jen ženy a děti, muži pracují přes den na poli. Byli to lidé zvaní Ari. Cestu jsem začali ráno v devět jízdou tuk tukem, všudy přítomnou motorovou tříkolkou pod kopec a z hor slezli dolů ve čtyři odpoledne úplně promočení a dojeli do města na půjčené motorce. Dobrý den, který jsme zakočili horkou polévkou v Jince. Cesty se po dešti opět změnily v blátivé kluziště.

Druhý den vzal můj průvodce řidiče s autem a jeli jsme do vesnice za Mursi, to jsou lidé s těmi hliněnými plackami na spodním rtu. Vesnice poněkud komerční. Platí se vstup do vesnice a všichni se seběhnou a tahají tě za ruku, abys jsi si je vyfotil. Za fotku se totiž platí tomu, koho si vybereš 5 Birr. Nejzajímavější na tom bylo, když jsme si přisedli k radě starších, kteří zrovna řešili problém mezi jedním mužem a ženou. Můj průvodce uměl jejich jazykem, tak mi hovor tiše překládal. Žena se moc napila a uhodila toho muže. Za trest musí jít někam do hor, přivést krávu, zabíj ji a podat tomu muži vnitřnosti. Z krve pak staršina usoudí, jestli to byla správná kráva a žena nemusí odejít pro jinou.

Po návštěvě vesnice jsme jeli na market. To je veliký trh se vším možným. Se zvířaty, s medem, kořením, zeleninou, šňupacím tabákem, lany na zvířata, oblečením a všelijakými cetkami, kde jsem poznal všechny ostatní etnika žijící v oblasti okolo Jinky. Fotil jsem bez odměny za fotku a jen občas se to někomu nelíbilo.

26.11.2014 Etiopie (Moyale)

Včerejší cesta byla velmi mokrá. Cesty se proměnily v říčky a ještě ráno mám vše mokré. V Moyale není benzín, protože jsou cesty pro cisterny místy nesjízdné. I s kanistry mám tak na 300km. To je do Marsabitu v Keni. Tam to může být stejné, protože cesta do Marsabitu směrem od Nairobi byla místy daleko horší než co jsem jel včera. Dnes je slunce, tak tu počkám.

Zítra vyrazím ať tak, nebo tak a v Marsabitu uvidíme.

Ještě se vrátím na chvilku do Jinky. Při horské tůře jsme narazili na keř jménem Moringa. Dozvěděl jsem se o něm, že jeho zelené lístky se suší a velmi draze prodávají. Že Moringa je výborná na snižování vysokého krevního tlaku a jezdí si pro ni lékaři z Addis Abeby.

Jen jsem řekl, že by to mohla být dobrá medicína pro můj vysoký tlak a druhý den jsem dostal od mého reggae kamaráda 1,5 kg sušené Moringy. Každý den 3 kávové lžičky do jakéhokoliv horkého nápoje, nebo jen zalít horkou vodou a prášky mám zahodit. 1,5 kg by mělo stačit na pár měsíců a prý to je na 300%. Zítra začínám novou léčbu mého vysokého krevního tlaku.

28.11. 2014 Keňa (Moyale – Marsabit – Archer Post)

Benzín jsem v Moyale nakonec sehnal odpoledne na black marketu jednou tak dražší.

Asi se souvisejícím problémem se somálskými útoky a vraždění lidí na území Keni jsem po cestě do Marsabitu a tak 200 km za něj potkával hodně vojáky a i civilní lidi s puškami a samopaly. Tady v Keni má pušku sposty lidí. Je to divný pohled, když jsem cestou do Etiopie vídal pestře oblečené masaje s dlouhými oštěpy s ocelovými špičkami na konci a teď cestou zpátky se samopaly.

Na hranicích musíte projít kontrolou jestli nemáte ebolu. Dost mě pobavil klučina, který na mě namířil teploměrem a řekl o.k. Zeptal jsem se jestli si ho můžu vyfotit. „Jasně, ale počkej“. A oblékl se do předpisových ochranných pomůcek :-). Pochváli jsem ho, že je dobrý doktor.

Bahnitá cesta z Marsabitu se nekonala, protože pršelo jen trochu a to v noci. 150 km pěkné prašňačky při 35-ti stupních. Cesta z Moyale skoro až do Archer Post, kde krajina začíná hornatět a zelenat, je jedna rovina. Bez stromů a kouska stínu. Písek, keříky a nicota. Jenom okolo Marsabitu je hornato. Na konci prašňačky, než začal asfalt jsem zastavil u první hospody a dal si fazole s plackami.

V Archer Post, malé vesnici u rezervací jsem se zeptal na kemp, který je mimo rezervaci, protože jak už vím do rezervace mě s motorkou nepustí. Dredatý kluk mě se svou motorkou dovedl do kempu kousek od města, pak mi přivedl bráchu, který je místné průvodce v rezervaci a domluvili jsme se na zítřejší trip autem do Buffalo Springs.

29.11. 2014 Keňa (Archer Post)

Po prohídce Národního parku Buffalo Springs, kde jsme zapadli s autem do bláta při sledování lva, (…, kterého jsem neviděl) protože celu noc pršelo a společném vyproštění našeho auta jsme jeli do místní školy, kde se při víkendovém kázání scházejí místní lidé a spousty masajů, aby společně probrali problémy, které mají. U brány nás zastavila ozbrojená vojenská stráž, která kontrolovala každého, kdo chtěl vejít. Bylo to jen pro místní a můj prvodce se na mě podíval, pak na vojáky a začal jim tvrdit, že jsem žurnalista a přijel jsem fotit a psát do novin o dnešní sešlosti. Když se na mě podíval jeden z vojáků, ukázal jsem mu foťák a řekl, že to tak je a musím dovniř. V duchu jsem přemýšlel co mu ukážu jako průkaz novináře a byl jsem připraven vytáhnout náš řidiáčák. Stejně by prdlajs poznal. Voják otevřel bránu a ukázal ať jdeme. Průvodce se pousmál. Byla to spíš taková polotická agitace se závěrečnou bohoslužbou, ale na tu jsme nečekali. Vyfotil jsem si co jsem potřeboval a za hoďku jsme školu opustili.

1.12. 2014 Keňa (Voi)

V kempu u městečka Voi, kde jsem se ubytoval, jsou obrázky se slony jak pijí z velké louže u zábradlí, které dělí kemp a Národní park. Dobrá fotomontáž jsem si říkal.

Tohle jsem tam viděl v šest hodin. Tohle není fotomontáž, jak obrázky od Zdenka Buriana.

2.12. 2014 Keňa (Voi)

Nikdy nevíte co Vám přileze třeba k noze. Je fakt hodně rychlí a jak si ho všimnete je hned v útočné poloze.

5.12.2014 Keňa (Mombasa, …nebo spíše 20 km za Mombasou)

Po návštěvě Národního parku Tsavo, kde jsem neměl moc štěstí, protože silně pršelo a když prší, tak jsou všechna zvířata v kopcích, takže jsem viděl jen tři slony, jak se líně potulují okolo silnice vedoucí parkem, jsem vyazil k Mombase shánět novu zadní gumu, která je po 6 000 kilometrech skoro na konci svých možností a do hor mezi Ugandou a Rwandou budu potřebovat něco dobrého a ostrého.

Druhý den tu čekám na novou zadní gumu, abych se dozvěděl, že bude v Mombase do měsíce.

Našel jsem mezi tím na webu půjčovnu BMW motorek v Nairobi, kde mi do pondělí zajistí novou pneu. Ještě nevím jestli vyrazím zítra t.j. v sobotu a budu z neděle na pondělí nocovat v Nairobi, což se mi vůbec nechce, nebo pojedu v něděli a přespím někde před městem, v pondělí koupím pneu a vyjedu na druhou stranu směrem Uganda. Řidiči v Keni jsou hrozní. Náklaďáky, autobusy, ale i osobáky jedou po hlavních trasách rychlostí sebevrahů a nikdy nezpomalují. Prostě vyhodí blinkr a jedou. Jestli něco jede proti nim je vůbec nezajímá, ono se to nějak vyhne. Taky je po cestě hodně vraků nákladních aut, které se převrhnou při vyhýbání, když najedou na chatrnou krajnici. Motorka proti nim? NIC. Dálková světla upozorňující „Já jedu proti tobě a né zrovna pomalu“ ??? NIC. Nechceš li zemřít, tak se nějak vyhni.

8.12.2014 Keňa (Nairobi)

Včera jsem dorazil z Mombasi do malého hotelu u silnice 25km před Nairobi. Byl to zatím nejnáročnější přesun. 480 kilometrů po silnici, kde se buď podřídíte provozu, nebo Vás můžou čekat nepříjemné a nebezpečné chvilky. Myslím, že to je nejfrektovanější silnice v Keni. Devět hodin bez přestávky, soustředěný a připravený sjet kdykoliv ze silnice, 35 stupňů, brzdění a zase rozjíždění. Řidiči v Keni jsou ti nejsobečtější a nejnebezpečnější, co jsem zatím jel. Je to možná momentální pocit, protože jsem na ně tak trochu naštvaný. 100Km/hod maximální rychlost kvůli častým dírám, 80 km/hod při volnějším provozu minimalní rychlost, aby Vás ze zadu při předjíždění někdo nesmetl, protože je nějaká motorka nezajímá. Silnice plná náklaďáků, autobusů, osobáků a chvilkama i krav. Jak jsem již psal, jedou a vyhýbají se třeba tři najednou, jeden částečně ve škarpě. Nikdo nikdy motorce neuhýbá, ani v koloně. Sedí s těmi jejich tvářemi bez úsměvu a nepohnou se ani o 10cm. Pětkrát v rychlosti nucený výjezd ze silnice.

No, tak jsem v Nairobi. Našel jsem sklad s půjčovnou motorek a za chvilku řijel Lucas. V Keni normálně moje pneumatika koupit nejde. Čeká se na ni hrozně dlouho. Lucasovi dorazí kontejner z Ameriky až v pátek. Našli jsme na jedné z jeho motorek BMW F800GS slušnou Anakee 2, která by při menším tlaku mohla fungovat. Vyndal jsem nářadí, že si ji sundám, ale mezi tím Lucas sehnal někoho kdo má starší Continental TKC 80, jako mám obutou. Ubytoval jsem se v blízkém hotelu a Lucas je tak hodný, že mi ji přiveze ukázat a když se mi nebude líbit, sundá Anakee a přiveze mi ji. Zítra bych měl pokračovat s nějakou z těchto dvou gum dál.

… v půl páté jsem dostal novou pneumatiku s dovozem do hotelu. Není úplně zas tak pro offroad, ale to už budu muset kombinaci přední Continental TKC 80 a zadní Michelin pilot road 3 trail ukočírovat sám. Je to guma a je nová. Přezuji ji až bude s mou nejhůř.

10.12.2014 Keňa (kemp kousek od Nakuru)

Že od včerejšího dne, nebo spíše už od předvčerejšího večera zápasím s horečkou nikde zatím psát nebudu, protože jsem v Africe a všichni by si mysleli, že je se mnou konec, protože kdo dostane v Africe horečku, bolí ho hlava, záda a kašle má určitě ebolu, nebo jinou smrtelnou nemoc. Cpu se paralenem, vitamínem C a koupenými sáčky v lekárně, které si mám rozpustit v horké vodě a vypít dvakrát denně. Něco asi jako Coldrex. Ležím v kempu u rezervace Lake Nakuru, který jsem našel náhodou po osmdesáti kilometrech zajížďky, kdy jsem směřoval na kemp podle bodu v GPS a žádný tam nebyl. Nechtěl jsem zůstávat marodit ve městě. V kempu jsou baráčky z kamenů, mají přední strany jako stan a ze zadní strany sprchu se záchodem vyzděné také z kamenů s otevřenými částmi, takže se sprchujete a chodíte na záchod vlastně ven. Každý baráček je daleko od sebe, tak máte pocit, že jste úplně sám. Vybral jsem si ten nejodlehlejší baráček postavený na malé skále s výhledem na pláň kde jsou zebry, antilopy a buvoli. Jíst se chodí do společné jídelny, ale protože tu jsem já a jedna stará paní, tak i jím vlastně sám. Okolo baráčku neustále běhají chlupané potvory podobné bobrům kříženými s obrovskými morčaty. Jsou to Damani skalní. Věřím, že tady se rychle zbavím horečky i kašle, aby mě pustili přes hranice do Ugandy, protože s teplotou bych asi neprošel lékařskou kontrolou, která je teď na každých hranicích.

11.12.2014 Keňa (Nakuru – Sleeping warrior camp)

Od rána se cítím o moc lépe. Horečka je pryč a já dneska musel vyprat a udělat malý servis na motorce. Tlaky pneu, vyprat vzduchové filtry, kouknout na brzdové destičky, překontrolovat olej, poutahovat šroubky, opravit světlo. Zjistil jsem, že kemp se jmenuje „Sleeping warrior“. Znamená to „Spící válečník“. Trochu mě to zarazilo. Tahle moje cesta Afrikou se stala tak trochu válečnou stezkou sama ze sebou a do kempu jsem přijel prakticky jen za účelem spaní a zotavení. Za dva dny jsem fit. Není to první náhoda. Ráno místo včerejšího deště svítilo sluníčko, tak jsem si roztáhl přední stěnu baráčku a po praní a servisu zbytek dne proležel.

14.12.2014 Uganda (Entebbe)

Cestou na hranice Keni s Ugandou jsem projel už asi do třetí rovníkem, ale poprvé jsem si toho všiml.

Po vjezdu do Ugandy stará auta omládla, vraky pohybující se po silnicích zmizely, všude přítomné plastové flašky a tisíce papírů po ulicích vystřídala zeleň a upravené záhony. Projel jsem čistou Kampalou, hlavním městem Ugandy a po příjezdu do Etebbenu na břehu Viktorina jezera hledal nějaký kemp. Všude desítky hotelů a drahé residence. Po hodině a půl jsem zastavil u asi jediného kempu co tu je. Plocha o velikosti 300 x 150 metrů oplocená živým plotem, jedna WC bouda, dřevěný domek s barem, pár čerstvě natřených židlí a stolečků na zeleno. Když jsem se ptal na sprchu, ukázal mi majitel na jezero jestli mi to stačí. Stojí tu můj stan a stan hlídače. Pak mi došlo, jestli to je vůbec kemp. Nikde žádná cedule a když jsem přijel, jen jsem se zeptal jestli si tu můžu postavit stan a to mi majitel řekl, že kdekoliv.

17.12.2014 Uganda (Queen Elizabeth National Park)

Otevřené savany se stromy a kaktusy, kde nevidíte z jednoho konce na druhý, dřeviny jako by zastřižené do pravidelných tvarů, skupinky zvířat podle druhů, vodní plochy s hrochy a ptactvem.

To je Queen Elizabeth Národní Park. Zatím nejhezčí park, který jsem navštívil a nevím, zda se mu ještě nějaký vyrovná. Strávil jsem v něm sedm hodin a díky mému řidiči, který znal dobře strážce parku a nedbal ani zákazu opouštět cestu, jsem si mohl vyfotit lvy a strávit u nich pár vteřin, což bylo mé přání, když jsme se ráno v šest hodin domlouvali co chci v parku vidět.

Hodně času protelefonoval se strážci, aby mu dali echo, když lvy někde uvidí. Je obtížné je vidět, většinou leží někde v buši mimo silnice, z kterých se nesmí sjíždět. Mezi tím dostal hlášku o relaxujícím leopardovi v koruně kaktusu. Kdyby jste projížděli okolo, vůbec by jste si ho nešimli. Pak jsme pomalu křižovali park a sami hledali. Telefon. Dojeli jsme ke strážci, s kterým dlouze před autem povídal. Pak mu strážce cosi ukazoval do buše. Strážce odjel na své motorce pryč, můj řidič nasedl do auta a jen mi řekl, abych si připravil foťák. Pak jsem se vydali s autem mimo cestu do buše. Pod jedním kaktusem ležel nádherný lev a nad ním v koruně byly propleteny dvě lvice. Pár fotek a zpět na cestu. Pak mi řidič řekl, že za opuštění silnice by dostal 500 dolarů pokutu a možná odejmutí licence na vjezd autem, ale bylo na něm vidět jak byl spokojený se splněním svého úkolu.

Večer před výpravou do parku mě čekalo překvapení. Ubytoval jsem se v kempu na kraji rezervace za slušných 30 dolarů. Jinak jsou u parků ubytování, když nechcete být ve městě v nějakém hotelu tak s jednou hvězdičkou, velmi drahé. Pohybují se průměrně od 100 do 150 dolarů za noc. Kemp je v těsné blízkosti řeky spojující jezera Lake George a Lake Edward, která je plná hrochů co pořád řvou i v noci. Kemp a řeku dělí silně zarostlé svahy. Večerní osvětlení kempu je pouze pár petrolejkami a doprovázejícími zřízenci s baterkami. Když jsem po večeři přišel ke stanu, který stojí na podezdívce a je zastřešený rákosovou střechou, pásl se asi pět metrů od něho obrovský hroch. Kemp není oplocený a je na kraji parku, tak sem mohou přijít jakákoliv zvířata.

19.12.2014 Uganda (Bwindi National Park – návštěva goril)

Z kempu v QENP jsem se vydal směrem k Bwindi, kde jsem měl v plánu pokusit se o trek za horskými gorilami. Na netu jsem si přečetl jak je nutné dopředu rezervovat výpravu, jak je složité vše zařídit a musí se dopředu zaplatit, jak jsou Lodge drahé a podobně. Řekl jsem si, že jsem přeci jenom v Africe a tady je vše trochu jinak, než se říká a píše. Odpoledne jsem dorazil do Kabale, prvního většího města poblíž Bwindi. Za dvacet minut jsem seděl v kanceláři člověka, který vlastní Bwindi Backpackers Lodge poblíž parku a zařídí veškerá povolení u UWA (Uganda Wildlife Authority). Chvilku telefonoval a pak se mě zeptal: „Chceš jít hned zítra ráno“? A je to, jsem si řekl. To je Afrika. Zaplatil jsem 600 dolarů pro UWA, standardní poplatek, 130 dolarů za dvě noci v jeho Lodge včetně snídaně, oběda a večeře, 40 dolarů za tranzit z Lodge k rezervaci, čekání auta než se vrátíme z treku a odvoz zpět. Ráno v půl sedmé jsme vyrazili. Od UWA jsem dostal přiděleného průvodce a dva chlapi se samopalama jako doprovod. Cesta tam a zpět byla opravdu náročná. Oblečeni do dlouhých kalhot a dlouhých košil, nohavice zastrčené do ponožek, aby Vám nic nevlezlo do kalhot, jsme se prodírali mokrou horkou buší z kopce do kopce po kluzkých cestičkách asi dvě hodiny bez zastávky. Chvilkami jsem měl bušící srdce při stoupání do kopců až v krku a sotva popadal dech. Pak jsme čekali půl hodiny, než dostal průvodce do vysílačky hlášku, kde se rodinka nachází. Přebrodili jsme dvě řeky a najednou tam seděl samec, vůdce smečky, kterého nazývají Silverblack. Je to jediný vůdce a jméno má podle stříbrno černého zbarvení. Chvilkami něco mrumlal, pak se zvedl a šel blíže ke své rodině. Šli jsme za ním a najednou tu byla celá smečka On, jeho paní s malinkou gorilou na zádech a asi pět mladých ostatních členů. Přesně nešli spočítat, protože se pořád někde pohybovali, lezli, skákali.

Naše přítomnost je trochu znervózňovala a dvakrát Silverblack trochu rozčileně prošel se svými sto padesáti kilogramy těsně okolo nás a zase usedl tak, aby na vše viděl. Najednou jsem viděl mladou gorilu, která si před chvilkou hrála se svým asi bráchou jak jde směrem ke mně. Zapnul jsem kameru na foťáku a než jsem se nenadál, chytil mě ten opičák okolo nohy a pak mě začal poplácávat. Bylo to neuvěřitelné. Pak poodešel kousek za strom. Sedl jsem si na bobek a natáhl ruku jeho směrem, vyběhl z pozastromu a jako by mi chtěl dát babu plácl svou rukou a utekl.

Průvodci si pak o tom povídali po příjezdu do kanceláře, kde jsme ráno vycházeli, že je to velmi nezvyklé, když si přijde gorila hrát s člověkem. Když jsme se loučili, říkal mi průvodce, že jsem pro něho Silverblack :-)). Nevím jestli jsem si to označení vysloužil tou příhodou s hrající gorilou, nebo podle mého starého šedivého vzhledu, nebo se mi jenom posmíval, že jsem metráček.

20.12.2014 Uganda (Kisoro)

V noci jsem měl bojovku. Ležím a najednou se přihnala hrozivá bouřka, silný déšť a fujavec. Ještě, že nejsem ve stanu, ale pěkně v suchu v pokojíčku jsem si řekl. Najednou se mi začal na postel snášet čůrek vody. Za chvilku jsem měl strop jako sprchu. Všude. Rychle jsem zbalil všechny věci do tašky a báglu, stoupnul si kde nejmíň pršelo a čekal až to trochu přestane, abych vyrazil pro pomoc. Po dvaceti minutách to ustálo. Vylezl jsem úplně mokrý ven a volal do tmy. Za chvilku přišel hlídač a došel pro děvče, které se staralo o Lodge. Přestěhovali mě do skoro suchého pokoje, kde jsem přečkal do rána. Všechno mokré. Ráno vysvitlo sluníčko, nabalil jsem motorku a vydal se směrem do Rwandy s tím, že to někde všechno usuším. Po sedmdesáti kilometrech u Kisora začalo znovu. Teď sedím v suchém studeném pokoji ve městě, všechno mokré a rozházené kde se dá a mám na sobě tepláky, krosové boty a jedno vlhké triko. Mezi tím přestalo chvilku pršet, tak jsem toho využil a rozhodil motorku, protože mi začal někde téci olej. Když jsem byl v nejlepším opět začalo a prší pořád a asi ještě dlouho bude. Takže jsem si koupil flašku místní whisky a coca colu, sedím vlhký v pokoji plném mokrých věcí v patnácti stupních, ze dveří koukám na rozmontovanou motorku a popíjím, abych zase nedostal chřipku.

22.12.2014 Rwanda (Kigali)

Rwanda. Nemám o ni ani nic moc co napsat. Všechno je tu jako v Evropě. Silnice, obchoďáky, hotely, ceny, jezdí se tu na pravé straně. Na silnicích stojí každou chvilku policistky a policisté, kontrolují co vezete a někdy měří rychlost. I já musel dvakrát otevírat kufry. Když jdete do hotelu všechny kontrolují s detektory, když jdete do obchodu všechny kontrolují, když jdete do restaurace tak Vás zase kontrolují. Krajina hezká a nikde ani kousíček volna. Všude někdo je, všude se něco pěstuje.

25.12.2014 Tanzánie (Mwanza)

Předevčírem jsem přejel hranice do Tanzánie. Po cestě z Kigali na hranice jsem měl pocit, že jedu jednou dlouhou vesnicí. Nebylo poznat kde jedno městečko končí a kde další začíná. 160 kilometrů na hranice, čtyři hodiny jízdy. Přes města tu je všude čtyřicítka a na každám desátém kilometru stála policejní hlídka, která buď měřila rychlost, nebo kontrolovala co vezeš. Já byl zastaven čtyřikrát a z toho dvakrát všechno otevíral. Byl jsem rád, když jsem přejel hranice, protože jsem měl znovu pocit, že jsem v Africe. Konec policejních hlídek, krajina se znovu otevřela, konec stísněného pocitu, že na každém druhém metru někdo je, opět jsou při cestách stánky, v řekách se pere prádlo a myjí se lidé. Na hranicích jsem vyměnil zbytek peněz s tím, že v Biharamulo vyberu z bankomatu a přenocuji. Bankomat tam nebyl a já měl tak na nádrž benzínu a levný hotel. Ráno jsem vyjížděl v přepočtu s padesáti korunama v kapse. Prašná cesta směrem do Mwanzi skončila asi v polovině cesty před, myslel jsem si, mostem přes jezero Mwanza Gulf. Nebyl tam most, ale trajekt a ten se musí platit. Zažmoulal jsem posladní bankovkou v kapse a už se viděl, jak jedu 150 kilometrů zpátky a někudy to objíždím. Došel jsem k okénku pokladny, do které nebylo skoro vůbec vidět a stršil dovnitř ruku s bankovkou. Bankovka zmizela a za chvilku z okénka vylezla ruka s lístkem a pár kovákama. Ulevilo si mi. Než jsem přijel do Mwanzy stačilo se opět hodně silně rozpršet, takže suším. Včera tu byl běžný ruch. Všechno otevřeno, sem tam na nějakém hotelu, nebo restauraci vánoční výzdoba. Dneska je svátek, obchody jsou zavřené mimo spousty pouličních stánků a sem tam vyhrává vánoční hudba.

28.12.2014 Tanzánie (Tarangire Národní Park)

Z Mwanzy se zatím jen přesouvám. Jde to pomalu, každou chvilku se přižene silný déšť.

Ceny se s jednou z nejnavštěvovanějších turistických oblastí Tanzánie okolo Ngorongoro, Serengeti a Tarangire rychle přizpůsobují. Nabídnutou prohlídku autem do Tarangire Národního Parku za 300 dolarů plus vstup si nechám fakt ujít. Zítra popojedu k městu a pokusím si sehnat levnější bydlení a někoho s autem. Pokud nebudu úspěšný, budu navštěvovat parky zase až níže.

29.12.2014 Tanzánie (Mto Wa Mhu)

Dojel jsem až na kraj Ngorongoro Národního parku a tam mě otočili stějně jako z druhé strany Serengeti Národního parku. Motorky do parků, kde jsou divoká zvířata nesmí. To už vím, ale …

Stejně začalo zase pršet, tak jsem jel zpátky do Mto Wa Mhu a po delším hledání našel kemp na konci cesty směrem k jezeru Lake Manyara. Ne, že by tady nebyly předražené Lodge, ale s placením noclehů jako včera bych daleko nedojel. V mém kempu nikde nikdo, jenom já a pár lidí, kteří se starají o kemp. Usmlouvali jsem si navzájem dobrou cenu s jídlem na celý den. Zítra snad pojedu do Lake Manyara Národního parku. Prší již pátý den. Ne pořád, ale stačí to na to, aby se spousty cest stalo neprůjezdními. Všude stojí voda a jen v písčitých částech se dá projíždět.

31.12.2014 Tanzánie (Lake Manyara National Park)

Ve městě se dá sehnat daleko levnější auto na prohlídku parku než přímo od zřízenců Hotelů a Lodge. Abdul, byl dobrým řidičem i průvodcem. Lake Manyara National Park je jeden z menších parků okolo Serengeti a Ngorongoro Národních parků. Kdybych projížděl jen Tanzánii, určitě bych zaplatil něco okolo 250-ti dolarů za Serengeti a Ngorongoro, kterým musíte z této strany projet, aby jste se do Serengeti dostali a tím pádem zaplatit průjezd tam i zpět a 150 dolarů za auto. Ale já mám parků na cestě spousty…

V poledne jsem dorazil před brany Arusha National Park, kde jsem chtěl vyjet co nejvýše na Mt. Meru a přečkat tu dnešní den. Bohužel ani tady nesmí motorky do parku. Vrátil jsem se do města Arusha.

2.1.2015 Tanzánie (Arusha – Camp Peponi pod Tangou)

Silvestra jsem přečkal v hotelovém pokoji v Arushe. Déšť vystřídalo horko a nevím jestli jsem byl více mokrý když pršelo, nebo když jsem zastavil na oběd u silnice v 38 stupních a poobědval z hrnečku vař jedné paní se synem. U silnice se dá jíst velmi dobře, ale většinou nevíte co dostanete, není na výběr více než z jednoho jídla a místní mluví většinou jen svahelštinou. Rýže s fazolemi a velde na talířku uvařené hovězí maso v ostré omáčce. Projel jsem kolem Kilimandžára v oparu a mracích po rozpáleném asfaltu lemujícího plantáže s aloe až do přístavního města Tanga. Velký přístav s kontejnery a loděmi, všude nevlídno. Aspoň se mi to tak jevilo. Pokračoval jsem podél pobřeží oceánu po prašné kamenité cestě směrem na jih a po třiceti pěti kilometrech narazil na osamocený Peponi kemp.

5.1.2015 Tanzánie (Bagamoyo)

Jedu po pobřeží Indického oceánu směrem k Dar es Salaam, kde mě čeká servis motorky a z Čech by mi měli poslat s DHL nový boční kufr. Do toho mého hrozně prší a když neprší, mám věci plné prachu. V Bagamoyo, kam jsem včera dorazil, jsem se seznámil s třemi kluky na motorkách. Dva z Německa na starých BMW a jeden angličan na Suzuki DR. Potkali se po cestě z Namibie a jedou spolu do Nairobi, kde dva kluci s BMW končí a angličan pokračuje směr Egypt a pak ještě neví, kam se vydá dál. Protože jedeme opačným směrem, vyměnili jsme si mapy, co už kdo nepotřebuje, řekli si kde co je k vidění, kde jsou dobré kempy a co koho čeká. To bylo super.

Je horko a dusno. Když si převléknu triko a udělám tři kroky je opět úplně mokré.

Ráno jsem se sháněl po kýblu, abych vypral všechnu tu vlhkou zatuchlinu. Chlapík co jsem se ho ptal na mě vytřeštil oči a řekl mi, abych všechno naházel na jednu hromadu a že mi to ženský vyperou. Nejdřív jsem trochu váhal, ale když mi znovu řekl co mám udělat, naházel jsem všechno na zem, včetně motorkářských věcí a budu čekat co se mi vrátí.

8.1.2015 Tanzánie (Dar es Salaam)

Z kempu v Bagamoyo jsem si odvezl všechno prádlo, které jsem dostal úhledně složené a voňavé po pracím prášku. Čisté bylo o trochu více, než bych ho pral sám. To jen pro zvědavce, jak to s prádlem dopadlo.

Dar es Salaam, hlavní město Tanzánie a moje stěžejní zastávka pro další cestu. Tady je čas na výměnu oleje a fitru, opravu tekoucího oleje z motoru, vyhandlování výměny silniční gumy co jsem koupil v Nairobi a doposud, ačkoliv mám najeto přes deset tisíc kilometrů, jsem nemusel přezout, za nějakou offroadovou a k ní přikoupit a obout novou přední, počkat na zásilku z Prahy s novým bočním kufrem. Uvidíme, kdy se podaří z Prahy odeslat zásilku a jak dlouho sem půjde.

Při vjezdu do města mě zastavil policajt a začal na mě s velmi přísným pohledem vyžadovat silniční pojištění. V některých zemí tento Insurance vyžadují a někde ne. Vždy, když vjíždím do nové země, ptám se na to policie na hranicích. Při přechodu hranice Rwanda – Tanzánie mě policajt, kterého jsem se ptal, odporoučel do pryč, ať koukám jet, že nic dalšího než se mnou vyřídil už nepotřebuji. Toto všechno jsem mému příslušníkovi odvyprávěl. „Tady jsi ve městě“, na mě spustil. A to já zase na něj, že jsou jeden stát a jedna policie, která mi říká pokaždé něco jiného. „A co budeš dělat, když někoho nabouráš“ a svým tělem s roztaženýma rukama  předvedl bravurní napodobeninu pádu s motorku. „Tak to zaplatím“ jsem bleskurychle odpověděl. Bylo mi jasné, že bych asi pojištění měl mít a tak jsem mu na jeho žádost zaplatit pokutu 30 000 šilinků, což je asi 400 korun, řekl, že mu nic nedám, ale když mi řekne, kde si můžu pojištění koupit, zajedu tam a přijedu mu ho ukázat. Policajt změnil taktiku a vyzval mě ať mu ukážu doklady. Při kontrolách záměrně nejdříve ukazuji pouze náš řidičák, bez mezinárodního a pas také nechávám v pouzdře.

Tady jsou mé doklady a máš tam všechno co potřebuješ napsaný. Oni na tu plastovou kartičku vždycky koukají z obou stran a nepřiznají, že tam vlastně ničemu moc nerozumí. Na jedné straně tam je má fotka a na druhé symboly všech motorových vozidel a motorek. To je asi všechno co chápou. Pak jsem si všiml kartičky od ERV na zdravotní pojištění. Je na ní napsáno Travel Insurance, jméno, rodné číslo, do kdy platí a číslo pojistky. Když jsem na něm viděl, že se jenom s řidičákem asi nespokojí, vytáhl jsem s úsměvem kartičku pojišťovny a řekl mu, že tady má svůj Insurance co chce a že jsem mu prve asi dobře nerozuměl. Koukal na další plastovou kartičku s jeho slovíčkem Insurance a já dodal, že to je pojištění úplně na všechno a jestli to už někdy viděl. Mlčky mi podal obě kartičky, gestem ruky ukázal ať jedu dál a jal se chytat první přijíždějící auto. Asi ho přestalo bavit se dohadovat a to netušil, že jsem tam měl ještě připravené doklady od motorky, zelenou kartu, karnet a dva pasy :-).

10.1.2015 Tanzánie (Dar es Salaam)

Motorka je v servisu. V servisu jsem viděl rozebrannou jednu BMW R1150GS a jednu R1200GS, takže bavoráky opravují. Majitel servisu je z Izraele a mechanik z Belgie. Oba dva jsou velmi ochotní a nic není problém. Motorku nech tady, nech si tu všechno co chceš, zamkneme ti to tady do skladu, zásilku z Prahy nech poslat sem na naše jméno a jak tu bude a bude třeba něco doplatit, tak se o to postaráme. Zase je trochu problém s pneumatikou na zadek, tu co chci vyměnit za offroadovou, protože mají velikost 18 a já mám 19. Ale nemám si s tím dělat starosti, než vše přijde a připraví motorku na další cestu, tak ji seženou a bude prý přesně taková jakou potřebuji. Jak bude něco nového, tak mi dají vědět e-mailem, nebo zavolají. Sehnali mi i levné ubytování v ubytovně jedné italské organizace. Jsou to takové malé pokoje na pavlači. Ale čisté a levné. Tak a teď budu čekat. Takže další zprávy, asi až se zase rozjedu.

15.1.2015 Madagaskar (Antananarivo)

Tak tohle bude trochu mimo moji cestu a plány. Na Madagaskar jsem si sice myslel, ale jen vzdáleně a na konci cesty Afrikou. Sledy událostí mě přivedly na tenhle čtvrtý největší ostrov světa právě teď a bez motorky. Takže mé příspěvky, pokud budou, tak né z motoway tour, ale car tour.

Po příletu do Antananariva, místními zvané zkráceně Tana, jsem se seznámil s taxikářem Teodorem, který mi pomohl sehnat auto potřebné pro místní komunikace s náhonem na všechny čtyři kola. Ještě nevím proč, ale všechny půjčovny Vám půjčí auto jen s řidičem. Prý kvůli Vaší bezpečnosti. Teo, který mluví trochu anglicky, mi sehnal auto bez řidiče. Dal mi instrukce do jakých regionů vůbec nemám jezdit, protože tam jsou banditi a mám spát jen v hotelu, ve stanu pouze v Národních parcích kde jsou turisté a kempy. Samozřejmě, že za informace se platí a jinak to nebylo ani s Teem, ale byl jsem rád, že se mi do cesty připletl zrovna on z dalších padesáti pokřikujících taxikářů na letišti.

Tena je stejná jako každé jiné africké město. Jídelna na tržišti vypadá na fotkách pěkně, když procházíte mezi pulty rozbíhají se Vám pod nohami šváby, kteří běhají i mezi jídlem, ale dá se tu, když si odmyslíte ty šváby, dobře najíst za dvacet korun.

Je tu zrovna období dešťů a cesty budou ve špatném stavu, některé prý nesjízdné. Uvidíme.

19.1.2015 Madagaskar (Ranomafana)

V období dešťů si neumím představit cestovat s autem s náhonem jen na dvě kola. Místní červenozem je stejně kluzká jako v Keni. Cesty jsou buď asfaltové, ale to jen jedna hlavní tepna směrem na jih a jedna směrem na sever od Antananariva a ostatní v dost špatném stavu a místy hodně rozbahněné. Denní dávka kilometrů po cestách co zatím jezdím se dá zvládnout od 250km po asfaltce, nebo 100 km po ostatních cestách.

První cíl cesty Národní park Ranomafana.

30.1.2015 Madagaskar

Procestovat a pořádně si užít rozmanitost tohoto ostrova by bylo nejméně na dva měsíce. Aź na hlavní město Antananarivo, kde je poměrně velká kriminalita, je Madagaskar přátelský. Lidé jsou fajn. Není tu vidět jako v mnoha afrických státech, že by ženy dělaly těžkou práci a muži se váleli ve vesnicích. Funguje to tady tak jak má. Chlapi dělají těžkou práci a ženy vaří, perou, pomáhají na rýžových polí. Není žádnou zvláštností, když vidíte i chlapa jak vaří, pomáhá při praní prádla, nebo se stará o děti. Malgaši jsou pracovití a skoro všude je pořádek. Chudo, ale čisto.

Když projíždíte Madagaskarem jedete chvilku zalesněnou krajinou připomínající deštné pralesy, chvilku horami, nížanami plných rýžových polí, pustou krajinou se savanou a kaňony jako v někde v Mexiku, nebo v pískových dunách podél oceánu.

Před dvěmi lety se tu vyměnila vláda. S novou vládou přišla byrokracie, pokles ekonomiky a zvýšení kriminality v hlavním městě. Cestovní ruch je tu na padasádi procentech než býval.

Internetové spojení je žalostné všude. Když je spojení, tak je velmi pomalé a to i ve městech.

Po ostrově se dá cestovat všemi způsoby. Autem, doporučuji bez průvodce, který by Vás vozil po turistických atrakcí, autobusem, letadlem mezi městy, na kole, pěšky s baťohem na zádech.

Na Madagaskar je třeba si udělat dostatek času, protože silnice nejsou dobré a míst, které stojí za to je opravdu hodně. Myslím, že měsíc je minimum.

5.1.2015 Tanzánie (Dar es Salaam – Matena)

V servisu jsem měl všechno připravené. Po dvou hodinách nabalování jsem vyrazil hned z města.

Musím pochválit Denise, který opravil vše co jsem potřeboval a servisu se věnoval se zvýšenou pozorností. Na předním kole mám obutou Metzeler Enduro 3 Sahara a na zadním Metzeler

Karoo 3. Zadní gumu neznám a jsem zvědav kolik na ni najedu, ale po 700 kilometrech jak na asfaltu, tak po kamenech a dokonce i v písku jsem moc překvapený jak je dobrá.

On mi Denis říkal, ať se nebojím, že budu spokojen co sežene.

Po cestě, směrem k hranicím do Malawi, jsem se rozhodl nenavštěvovat žádné parky. Ono ani nebylo proč, protože podél cesty jsem potkal sloní stádo, divoká prasata, spousty vysoké a opice.

Včera jsem měl policejní den. Poprvé mě zastavili za rychlost. Sedmdesát dva na padesátce.

Se stejným přátelským úsměvem, s jakým mi policista sdělil, že mě to bude stát 30 000 šilinků,

v přepočtu asi 350 korun, jsem vytáhl peníze a podal mu jeho požadovanou částku. Jen jsem v rychlosti přejel zrakem okolo sebe a napočítal tři příslušníky. Podruhé jsem chtěl předjet kamion, který jel asi dvacítkou, na dvojité plné čáře, ale po vyjetí z pruhu jsem si v dáli všiml bílé uniformy a zase se poslušně zařadil. Vůbec mi nepomohlo, že jsem se tomu policajtovi snažil vysvětlit, že na silnici byla olejová skvrna, které jsem se vyhýbal a nechtěl předjíždět a odevzdal jsem mu 20 000 šlinků. Ano, správně tušíte, že nyní byly příslušníci pouze dva.

Od té doby jsem dodržoval pravidla, ale stejně mě zastavil další policajt a tentokrát na mě chtěl pojištění odpovědnosti na motorku. Řekl jsem si v duchu, že tohle už umím a vyndal jsem kartičku pojišťovny pro úraz. Okamžitě mi ji vrátil, že to je pro mě a on chce pro motorku. Ta rychlost mě trošku zaskočila. Tak jsem vytasil zelenou kartu. Následoval rozhovor :

Co to je?

Pojištění.

Na co?

Na motorku.

Celosvětové?

Samozřejmě.

Tak mi ukaž, kde je napsaná Tanzánie!

… chvilku jsem koukal na tu svojí zelenou kartu a pak si všiml v jedné kolonce napsané TN.

Tady TN, to je Tanzánie a tady vedle MA to je přeci Malawi.

… koukal jsem na něho co on na to.

Hm.

Pak mi vrátil zelenou kartu a řekl mi, že je dneska horko, má žízeň a chtěl by dostat dárek na sodovku.

Kolik?

10 000 šilinků.

Hned mi bylo jasný, že se s nikým o dárek nebude dělit a také dostal co chtěl. Né, že bych pokaždé dával policajtům o co si řeknou, ale tenhle to dostal za to, jak mi tak krásně skočil na špek.

Po dvou dnech jsem dojel do Matena – Blue Canoe kempu doporučeného od cestovatele angličana z Tanzánie.

7.2.2015 Malawi (Livingstonia)

Po kempu Blue kanoe u nádherného jezera Malawi s průzračnou a velmi teplou vodou ještě v Tanzánii, kde jsem zůstal dvě noci, jsem přejel hranice do Malawi. Na hranicích mě chtěli otočit pro víza do Dar es Salaamu. Ale protože jsem se nedal a vysvětloval jsem pořád dokola, že se na úředních stránkách ministerstva píše, že se dá vízum koupit na hranici, mě po delší debatě stálo vízum o 40 dolarů víc, než jsem měl původně připravených 50 dolarů. No, asi potřebovali na pivo. Od rána jsem jel v dešti a tak jsem jim v kanceláři náčelníka vystál pěknou louži. Za hranicemi jsem se dal po pěkné asfaltce až do města Chitimba, kde jsem odbočil do hor. Pořád prší. Při stoupání po kamenité cestě, která se klikatila s ostrými zatáčkami a velkým převýšením jsem otestoval nové gumy. Mokré nesoudržné kameny, bláto, písek. Zadní guma pobrala vše.

Dojel jsem až na vršek, kde jsem se ubytoval v kempu s výhledem na hory a jezero, který jsem uviděl až později večer, když přestalo pršet. Zase všechno mokré.

8.2.2015 Malawi (Luwawa Forest Lodge)

Za stálého deště, do kterého jsem se ráno probudil v horách, jsem sklouzal strmé kamenité cesty, které se díky dešti proměnily místy v bahnité úseky, do městečka Chitimba a od tud jsem po asfaltce přejel hory směrem od jezera Malawi na západní stranu. Když si ráno vezmete na mokré věci nepromok, aby Vám nebyla zima, začne se tak po půl hodině linout z pod límce pěkně kyselý ozón, jak se všechno zapaří a začne pod nepromokem kysnout. Byl jsem rád, že na západní straně hor přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. Zastavil jsem u silnice a hodinku vše sušil.

Odpoledne jsem dojel lesními cestami do Luwawa Forest Lodge, kde mě čekala desinfekce všeho, co jsem měl za poslední dva dny na sobě.

10.2.2015 Malawi (Luwawa Forest Lodge)

Zdejší lesy jsou čarovné. Když včera okolo poledne přestalo pršet, vzal jsem Boba, psa majitele Johna, který se po mém příjezdu ubytoval na mojí terase a trávil se mnou všechen čas a šli jsme na dlouhou procházku okolo zdejšího jezera a do vysokých lesů. Těch lesů tu moc nezbývá, protože je likviduje těžba dřeva pro export, ale co tu ještě stojí, stojí za to. Jsou to vysoké jehličnany s jemným a hustým jehličím, na kterém se po dešti uchytily kapičky vody a připomínalo to šedou námrazu na začátku zimy.

V Malawi je oproti Tanzánii levněji a podle cest, obchodů a spokojených lidí asi celkem prosperující stát.

Jezero, které se táhne přes celé území se spousty kempů a hory pro tuirstiku sem přitahují v sezóně hodně turistů. Lidé jsou přátelští a pohostinní.

Když jsem se přesouval do Lilongwe, od kud pojedu do Zambie, mávali na mě po cestě hoši, co měli u slaměného přístřešku pověšené prase a hodovali pečené maso na plechu s prohlubní uprostřed pro olej, kde maso připravovali. Nedalo se nezastavit a udělal jsem dobře, protože játra, ledvinky, steak i opečená kůže chutnali úžasně. Když jsem jim chtěl něco zaplatit, odmítli to s tím, že jsou rádi, že se se mnou setkali.

11.2.2015 Zambie (Luangwa National Park)

Přechod hranic proběhl velmi rychle a bez otrapů co ti chtějí za bakšiš ukázat, kde je imigrační a kde celníci. První co jsem udělal, tak jsem si koupil insurance na motorku, abych měl klid od policajtů a musel jsem zaplatit 20 dolarů emisní poplatek. Hned u první hlídky, která mě zastavila jsem se těšil jak vytasím pojištění. Slezl jsem z motorky a chtěl vyndat dokumenty. Postarší hubený policajt mě podal ruku, zeptal se mě jak se jmenuji, od kud jedu, kam mám namířeno, jak se mám, jak se mi líbí v Africe, jestli mám děti a kolik a přitom rozhovoru mě mírně popustil ruku a jeho konečky prstů zůstaly zaklesnuté do mých. Hodně chlapů v Africe chodí a mají spojené ruce, nebo se při rozhovorech přidržují a potlapkávají. Jsou to takové dotyky přátelství a důvěry.

Ale pojištění vidět nechtěl. Když jsem mu opětoval otázky jak se jmenuje on a jestli je ženatý a kolik mu je, pořád jsme se drželi. Všechno mi o sobě pověděl a pak mě popřál šťastnou cestu a já odjel. Umíte si představit takový rozhovor u nás s našimi příslušníky :-)) ? Tohle hodně vystihuje Afriku a lidi v ní.

14.2.2015 Zambie (Luangwa National Park – Lusaka)

Prohlídka Národního parku South Luangwa s autem, dvěmi bratry z Ameriky a dvěmi kamarády, jeden z Anglie a druhý z Francie byla moc hezká. Spousty zeber, hrochů, slonů, žiraf, buvolů, krokodýlů,… Co bylo zážitkem navíc, byl pohled na lva jak se chystál k lovu. Byl od nás dost daleko a je vidět na fotce číslo 19, ale můj objektiv na to zcela nestačil. Snad ho uvidíte mezi stromy. Chodil z buše a zase do buše a vyhlížel si oběd. Zvířata okolo nás koukala soustředěně a bez pohybu směrem, kde lev přecházel. Čekal, až odjedeme. Průvodce nám říkal, že dokud bude cítit naší přítomnost, nezaútočí. I tak to byl vzrušující pohled. Pak jsme ještě potkali hyenu, která se nám pořád motala okolo auta.

Bohužel je v tomto období dešťů velká část parku neprůjezdná. V období sucha bude prohlídka daleko zajímavější a určitě stojí za to se mu věnovat několik dní.

Včera ráno jsem vyjel směrem do Lusaky, kam jsem dorazil dnes. Po cestě jsem opět několikrát zmokl a vlhký přespal v Kempu u řeky někde na polovině cesty. V Lusace nakoupím spray do nosu, vitamín C, mastičku na rozedřený nos a vyrazím směrem na západ.

17.2.2015 Zambie (Livingstone -Victoria falls)

Když bych měl popsat Zambii, co jsem po cestě a v hlavním městě Lusace viděl a opomenul bych Národní parky, tak to byla projížďka po Jižních Čechách v deštivém létě.

Krajina s poli a kukuřicí, louky, na nich stáda krav, rolníci, traktory, lesy. Silnice z Lusaky do Livingstone na hranice se Zimbabwe připomínala rychlostní silnici mezi Třeboní a Jindřichovým Hradcem, kde jsem mohl jet 140 km/hod bez nějakých nebezpečných manévrů před kravami a kozami, občas potkal náklaďák, občas autobus, pár osobáků.

Lusaka je moderní město se spousty obchodních center a upravených silnic. Jediné na co zapoměli, jsou chodníky. Skoro nikde podél silnic nejsou chodníky, jen blátivé pruhy s občasnou zelení, takže když zaprší a chcete někam vyrazit pěšky, což v Lusace moc lidí nedělá a všichni jezdí autama, musíte si vzít pevné pohorky a po procházce je hodit do pračky.

Co mě ještě udivilo, jako jediné africké město, které jsem zatím navštívil, nemá žádně ty motorové tříkolky Balaj, nebo kola se sedátky pro pasažéry a ani motocykly jako službu pro převoz kamkoliv.

Jezdí tu jen taxíky a to ještě ve velmi malém počtu a drahé jak naši taxismani.

Tím nechci říci, že je Zambie nezajímavá, to vůbec ne, popisuji jen co jsem projel. Je to krásná země, ale pro stálé přeháňky jsem ji ani z poloviny neprojel a rozhodl se vyjet z pásma dešťů, které se mi táhne od Ugandy až po Zambii a sjet rovnou do Zimbabwe, kde by už deště měly přestat a mě snad konečně přestane téci z nosu.

18.2.2015 Zimbabwe (Victoria Falls)

Moje poslední zastávka v Zambii byla město Livingstone, kde jsem neodolal a dohodl si i přes mé velké obavy z létání, patnácti minutový let vrtulníkem nad Vikroriinými vodopády.

Mé obavy byly úplně zbytečné, protože pilot vrtulníku byl opravdový profesionál a let byl velmi příjemný. Z naší čtveřice, v které jsem letěli, mě posadili na místo vedle pilota a o to to bylo hezčí. Měl jsem výhled ne jen před sebe, ale i prosklenou částí pod sebou.

Viktoriiny vodopády jsem si pak ještě prohlédl po přechodu hranice do Zimbabwe, z které je vidět větší část vodopádů, než ze strany Zambie. V tomto období je hodně vody a nad kaňonem, kam voda padá, je velmi silná mlhovina, z které prší, takže než jsem došel k vyhlídkám a zpátky, byl jsem durch.

Město na straně Zimbabwe se jmenuje Victoria Fells a je to město plné obchodů, cestovek, kanceláří organizujících safari, bungee jumping, vyhlídkové lety, projíždˇky na lodích a samozřejmě zde nemůžou chybět desítky a desítky naháněčů, kteří Vám chtějí udělat plán Vaší dovolené, prodat sošky a náramky, nebo prodat staré bankovky měny, která v Zimbabwe devalvovala a již se tu s ní neplatí. Všude se tu platí dolary. I z bankomatu na Vás vypadnou dolary. Ubytování je tu díky turistickému ruchu velmi drahé, tak spím ve stanu a přes elektrické ohradníky se dívám na luxusní Lodge se spousty turistů a vařím si v rendlíčku :-)).

Ve Victoria Falls je jedna z poboček nadace ALERT, která vznikla pro záchranu lvů v Africe. Protože jsou pro mě lvy ty nejkrásnější a nejušlechtilejší zvířata na zemi, neváhal jsem přispět na tuto nadaci koupí času, který jsem mohl strávit se dvěmi mladými lvicemi na čtyřiceti pěti minutové procházce buší okolo jejich základny. Tyhle lvice, až dospějí, budou vypuštěny v Zimbabwe, nebo Zambii do volné přírody. Nejsou to nijak domácky vychovaná zvířata a musíte se před nimi mít stále na pozoru, i když jim je teprve sedm měsíců. Nechají se hladit, když Vám to dovolí a když ne, tak Vám to dají pěkně najevo, jako jedna ta kočička mě, když se ohnala. Nic neudělala, jen řekla teď dost, zase až za chvilku. Netušil jsem, že mě tu potká tak silný zážitek. Chodit se lvy a smět si na ně šáhnout.

21.2.2015 Botswana (Francistown)

Po cestě do Botswany jsem přespal v Safari Lodge vedle Hwange National Parku, když mě s motorkou samozřejmě do Hwange nepustili. Z lodge jsem podnikl krátký, asi dvou hodinový, výlet autem okolo parku.

Za 35 dolarů tu vozí zřizenci Lodge cestičkami, které jsou převážně pískové, přilehlou buší k Hwange, kam volně chodí zvířata. I na silnici jsem musel dvakrát zastavit a nechat přejít slony.

Pak přespání v kempu ve městě Bulawayo a dnes do Botswany. Nejrychlejší přechod hranic. V Zambii dvě razítka, v Botswaně dvě razítka, namočit všechny boty do nějakého roztoku proti přenosu nevím čeho, projet velkou louží s desinfekcí a vše trvalo 25 minut. Žádné otázky, žádní překupníci.

Z deštivého pásma jsem nadobro pryč, teplota se začala pohybovat okolo 37 stupňů.

Myslel jsem, že už budu moci platit dolary a nebudu řešit směny, ale Botswana je na svou pevnou měnu hrdá a ani na hranicích nešlo pojištění platit dolary, jako všude, ale pouze jejich měnou Pula, kterou jsem si proměnil za dolary, s kterými si tu můžu …., v oficiální směnárně.

23.2.2014 Botswana (Okavango)

Při přejezdu do Okavango Delta se teplota opět trochu zvedla. Ráno v devet je 30 a v jedenáct 40 stupňů. Od pouště Kalahari fouká horký vzduch a po cestě z Francistownu do Maunu, na začátek Okavango Delty, bylo po cestě (500 km) pár stromů, kde jsem si mohl trochu odfrknout ve stínu. Jinak všude savana a pobíhající pštrosy.

Řeka Okavango, která se od hranic s Namibií začíná rozlévat a dělit do spleti říčních ramen nekončí někde v moři, ale v poušti. Její tok se vpije do písku pouště Kalahari.

Tentokrát jsem neodmítl pohodlí v Island Safari Lodge, která je nejstarší a i nejhezčí z poskytovaných ubytování okolo města Maun za dobrou cenu. Pohodlná postel na srovnání zad, sprcha s teplou vodou na desinfekci tela a prádla, televize s fotbalem, který tu běží non stop asi na pěti programech :-).

Měl jsem štěstí, že tu je skupina lidí z Kanady, která měla objednaný výlet lodí po Okavango, tak jsem se k nim přifařil. Cena ve skupině byla pro mě čtvrtinová, než bych si zase tvořil skupinu sám za plnou cenu.

Hodina motorovou lodí, pak dvě hodiny takovou tou úzkou lodičkou, co odpichuje stojící domorodec dlouhou tyčí ve stoje, hodina procházky savanou za zebrami a zase to stejné zpátky.

Okolo řeky je spousty ptáků, v savaně zebry, impaly, gazely, v dálce jsme viděli pár slonů a u vody krávy. Krávy přeplavávají řeku z jednoho břehu na druhý a to docela rychle. Zase jsem viděl v Africe něco nového. Krávu plavat.

26.2.2015 Botswana (Ghanzi)

Pořád v Botswaně.  Nebo, spíše už zase. Včera jsem dojel asi dvacet kilometrů před severní hranici Botswany s Namibií. V noci bylo krásně, tak jsem si vedle Drotskys Lodge, která byla plně obsazená pověsil v osamoceném kempu moji závěsnou postel, navlékl moskytiéru a užil si teplé a hlučné noci pod širým nebem. Do dvanácti jsem poslouchal hrochy, řvát lva a nespočetně zvuků ptactva. Pak to utichlo a v pět ráno jsem se vzbudil skákáním opic po stromech.

Asi jsem se nechal ukolébat africkým nic neřešením a možnosti koupit víza do všech států od Keni až po Botswanu na hranicích. V Namibii jsem ale narazil. Sice jsem se je snažil přemlouvat jak jsem jen uměl, ale když mi policajt otočil monitor od počítače a ukázal mi hlášku „Czech Republic without access“ pochopil jsem, že se do Namibie nepodívám. Mohl bych jet dva dny do Gaborone, tam přečkat víkend, protože bych tam dorazil v pátek odpoledne, pokusit se získat na ambasádě vízum a zase mazat dva dny zpátky, ale to se mi nechce, tak si nechám Namibii, až třeba zase někdy pojedu okolo. Takže jsem se otočil a za chvilku s úsměvem pozdravil celníky v Botswaně, kde jsem dostal nová vstupní razítka do pasu a Karnetu.

Teď jedu na jih směr JAR, do Swazilandu, Lesotha a Cap Townu, kde začnu řešit, kam a jak se dostanu z Afriky.

28.2.2015 Botswana (Gaborone)

Botswana je z největší části savana s pískem a rovná silnice okolo dokola lemovaná z obou stran drátěným plotem, aby nechodila zvířata na silnici. Vzdálenosti mezi většími městy, kde je ubytování a benzím jsou okolo třista až čtyřista kilometrů. Jinak pár odboček do pouště, která je Národním parkem. Teplota mezi 35 – 40 stupňů. Za dva a půl dne jsem ujel 1200 km ze severu na jih. Cesta, která mi dala v tom horku docela zabrat, nakonec skončila stejně v Gaborone, abych tu opět pořešil pneumatiku. Mám od Dar es Sallamu ujeto 6 000 km a přední guma je out. Včera jsem 200 km od Ghanzi a 350 km před dalším větším městem Jwanengem píchnul. Hodinu jsem se snažil pneumatiku opravit pomocí knotu, ale to se mi nepodařilo, tak jsem musel kolo rozhodit , odmontovat čidlo tlaku a dát do kola duši. Normálně jedu na bezdušových pneumatikách. Když jsem kolo nafoukl, duše vytlačila knot, který jsem tam záměrně nechal a v pneumatice byla díra skrz na skrz. Musel jsem znovu vše rozhodit a díru z vnitřní strany pdlepit izolačkou se záplatou na duše. Guma se mi nepodařila nendat jak má být a po další půl hodině mordování jsem to vzdal. Skoro po třech hodinách, pěkně vysmažený na sluníčku, protože nikde nebyl stín, jsem vyrazil osmdesátkou na dalších 350 km do Jwanengu. Kolo mi šmajdá, guma je už trochu zdeformovaná. Takže jsem před polednem přijel do Gaborone s tím, že koupim gumu a pojedu dál. Je ale sobota a většinou všude zavřeno. Na kraji města jsem narazil na chlapíka, který mě oslovil, když jsem koukal do zavřeného obchodu Kawasaki prodejce motorek, co potřebuji. Když jsem mu vše vysvětlil, řekl mi, ať jedu za ním. Pak se mnou hodinu a půl jezdil po městě po všech obchodech, kde by mohli mít moji pneumatiku, ale marně. Všude zavřeno. Ukládal jsem si všechny místa do GPS a v pondělí to musím objet. Chlapík nechtěl nic zaplatit a ještě se mi pomalu omluvil, že mi nepomohl. Moc jsem mu poděkoval a ukázal mu všechny místa na GPS, kde jsme byli a řekl mu, že se jedu ubytovat do nějakého hotelu a v pondělí, díky jemu, vím kam mám jet. Byl rád, potřásl mi rukou a zeptal se jestli ještě něco nepotřebuji.

2.3.2015 South Africa (Rustenburg)

V malém obchodě Suzuki jsem koupil novou pneumatiku. Vzal jsem co bylo. Krossová, ale pneumatika. Společně jsme ji v obchodě hned přezuli.

Po sto kilometrech jsem přejel hranice do South Africa.

Jsem v hotelu u silnice v Rustenburgu, malém městě a smutně tu koukám na obrovské obchodní domy, luxusní auta a osvícené baráčky, spousty lidí. Nevím jestli tady najdu ještě aspoň malinký kousek něčeho, co mi bude připadat jako Afrika. Jsem v poslední zemi, z které vjedu ještě do Swazilandu a Lesotha. Na hranicích jsem se dozvěděl, že South Africa, Botswana, Namibie, Swaziland a Lesotho jsou všechny jeden celní prostor. Takže jen razítko do pasu a jeď.

4.3.2015 Swaziland

Malá země na východě Jihoafrické Republiky s kopci a hezkými cestami. Má dvanáctá země.

Ve Swazilandu se platí stejně jako v SA randami. Chtěl jsem měnu tohodle malého státu a tak jsem šel do bankomatu, z kterého na mě vypadlo 200 Randů SA 🙁

Teplota se tu pohybuje okolo 25 stupňů, takže jezdím se zapnutými všemi zipy a na krku mám šátek. Ale našel jsem si tu kousek Afriky. Chlapíky, co pekli u silnice kuřata.

6.3.2015 Lesotho

Včera jsem dorazil do Lesotha, mého posledního třináctého státu. Teď se budu vracet do JARu.

Když jsem přejel hranice do Lesotha, ihned se krajina zvedla a já vjel do kopců. Ujel jsem horskými cestami ještě 70 km a ubytoval se v SKI Areálu. Hned vedle sjezdovky.

Od května do července tu je lyžařská sezona a podle fotek v restauraci i hodně sněhu. Ráno bylo okolo třech stupňů a měl jsem zamrzlé plexi na motorce. Jak vyšlo sluníčko dal jsem se po prašné cestě směrem do hor. 390 km z toho 150 km offroad. Když jsem uhnul na horský přejezd prvního sedla, který jsem si projel nejdříve na googlu, myslel jsem, že mi cesta někde skončí…, ale vždyť na googlu vedla cesta až do Maseru. Vedla, ale neviděl jsem ta převýšení. Kamenité cesty se stoupáním, že jsem chvilkama vysel přes řídítka, aby se mi nezvedalo přední kolo a motorku stále pod plynem, aby se nezastavila, protože pak bych musel čekat asi na nějakého vyprošťováka, poněvadž bych se už nerozjel. Horalové zabalení do dek, koně, kozy, kamenné domečky, panenská krajina, to je střed Lesotha. Měl jsem štěstí na počasí a zmokl jsem, až když jsem sjel z hor a blížil se k Maseru.

9.3.2015 South Africa (Port Elizabeth)

Jihoafrická republika je úplně jiná, než ostatní africké státy. Krajina je hezky hornatá, z plání vystupují skály a střídá se rovina s horami. Perfektní silnice s výborným povrchem, ale když chcete dá se jet i po šotolinách, které mizí čím jste blíže k velkým městům jako teď už já.

Přední pneumatika z Botswany si odsloužila v Lesothu své a na asfaltu ji zmizely špunty.

Protože mám ještě přes sedmset kilometrů do Cape Townu a nejspíše budu ještě pendlovat mezi Cape Townem a Port Elizabeth kvůli dopravě motorky do Evropy a možná ještě pojedu z Itálie, nebo Německa po ose do Prahy, přezul jsem přední zmizelou a i zadní pneumatiku, která najela přes 10 000km, za nové. Předek Mitasku a zadek Continental TKC 80, s kterou jsem začínal.

Nebyl to servis jako po cestě. Byla tam stolice na výměnu gum, vyvažování, profesionální personál.

13.3.2015 South Africa (Cape Town)

Cape Town je má poslední zastávka na téhle cestě po Africe. Touhle cestou jsem doprotnul skoro všechny její rovnoběžky. Ještě budu muset do Tunisu na tu nejsevernější třicátou sedmou.

Najel jsem s motorkou 22 013 km , na cestě strávil čtyři a půl měsíce, navštívil třináct států Afriky.

Nemyslím si, že to byla nějak obtížná cesta a už vůbec ne nebezpečná. Za celou dobu jsem neměl jediný konflikt s žádným člověkem. Ono stačí ctít zvyky lidí a jejich pravidla, mít před vším dostatek pokory. Měl jsem spousty shod okolností a vše se stalo, jak se asi stát mělo.

Teď už budu řešit jen dopravu motorky na náš kontinent.