MotowayAfrika s Jardou a Pepčou 2016
JAR, Botswana, Zimbabwe, Zambie, Namibie.
15. 1. 2016 Zimbabwe (Victoria Falls)
Jsme skoro týden na cestě. Proclít motorky v Jihoafrické Republice v port Elizabeth, kam jsme doletěli, díky přípravě našeho dovozce trvalo jednu hodinu. Za druhou hodinu jsme byli nabaleni a vyrazili na přejezd po skvělých silnicích cca 2000 km do prvního místa v Botswaně 50km nad městem Nata po silnici A33 do Elephant Sands Lodge. Toto místo je plné slonů, které potkáváte okolo silnice a v ESL je můžete pozorovat u umělého napajedla a potkávat tváří v tvář na stičkách v kempu. Sloni sem přicházejí nečekaně, takže se Vám stane, že jdete k baráčku či stanu, kde bydlíte a najednou z poza jiného domku si Vaším směrem vykračují dva sloni a vy jen strnule stojíte a čekáte, až projdou okolo Vás. Dnes jsme přejeli do Zimbabwe na prohlídku vodopádů VF. Počasí je v tomto ročním období všelijaké. Chvilku teploty přes 40 stupňů, pak zase bouřka a déšť. Ale zase nejsou skoro nikde žádní turisté :-).
19. 1. 2016 Namibie (NP Etosha)
Přejezdy hranic mezi Zimbabwe, Botswanou a Namibií jsou otázkou vždy něco okolo půl hodiny a kdyby se nám nechtěl botswanský celník za přepážkou pochlubit, že má telefon s internetem, na kterém nám ukazoval mapu Botswany s vysvětlivkami, kde je nejvíce zvířat a kam by jsme měli jet, bylo by to ještě rychlejší.
I v Namibii jsou pěkné široké silnice a řidiči ohleduplní. U řeky Okavango v Namibii jsou moc pěkné Lodge na ubytování a některé mají i možnost kempování. Ovšem cena je dosti vysoká. V průměrné Lodge se pohybuje okolo 2500,- Kč na osobu a noc. V tomto období dešťů je jich hodně zavřených a my zajeli do jedné z těch otevřených a drahých. Tady to není jako u nás, když se nechcete někde ubytovat s tím, že to je pro Vás drahé, tak se na Vás koukají přes prsty, ale majitel nám ochotně sám od sebe obtelefonoval co je vedle nich otevřeného a kde je možnost kempování a za kolik. Kempy jsou pěkné. Většinou to je samostatné místo s grilem, nebo i WC a koupelnovým baráčkem a elektrikou. V jednom takovém jsme ubytovaní u NP Etosha.
NP Etosha je největší park v Namibii. Vstup je ve srovnání s jinými zeměmi za nějakých 1 500,- Kč na hlavu s autem, průvodcem, poplatkem za vstup a občerstvením v podobě studených nápojů a pečených taštiček plněných masem celkem levný. Cesty v parku jsou upravené bez drncání a tak za cca 5 hodin ujedete pěkných pár desítek kilometrů.
24. 1. 2016 Namibie (Walvis Bay)
Namibie je země, kde každých sto kilometrů je jiná krajina. Potkáváte krásné vodopády, pouštní krajiny,
červené hory vystupující ze savany, pobřeží se solnými silnicemi, které jsou tvrdší než asfalt, kolonie lachtanů, vysoké pískové duny, restaurace s krvetami třikrát většími, něž najdete u nás třeba v Makru.
Ve srovnání s drahým ubytováním je jídlo v restauracích celkem levné. Takový talíř s obřími krevetami,
kalamárami, ústřicemi a mořskou rybou vyjde na naše něco okolo 250,- Kč.
Když jedete severozápadní částí Namibie, potkáváte se s původními obyvateli, s lidmi kmenu Himbů. Žijí ve vesnicích stejných jako před desítky lety. Je možné vidět ženy s obnaženými prsy, ozdobené různými korálky, dřevěnými a kovovými přívěšky procházejí se po supermarketu blízkého města, stejně jako na prašné cestě někde v savaně.
30. 1. 2016 Namibie (Fish River Canyon)
Dalšími zajímavými místy, kterými jsme projeli jsou Skeleton Coast Park, kam nás pustili na motorkách po krátkém vyjednávání, než jsme dostali povolení k průjezdu na jeden den. Po cestě jsou staré vraky lodí, které zde uvízly před mnoha léty. Jedete po tvrdé solné cestě a cestou narazíte na velikou komunitu lachtanů, kteří jsou krásní, ale strašně smrdí. Na konci solné cesty je město Walvis Bay, které je vyhlášené svými velkými krevetami, které jsme bohužel neochutnali, protože jsme tam dorazili v neděli a hospody i obchody zavírají ve čtyři hodiny. Z Walvis Bay vyjedete do Namib Naukuft Parku, kde jedete po celkem pevné pískové cestě s místy hlubšího rozježděného písku do kolejí a kolem vás není nic než jen písek, písek a písek, který se časem promění v písek se skalnatými útvary až do Sossusvlei, místu s největšími dunami na světě,
kam vás do vnitrozemí na motorkách nepustí a tak jsme si ráno museli pronajmout auto, které nás dovezlo před velkou dunu, kde jsme dostali od řidiče povel, jestli chceme vidět východ slunce musíme na tu dunu pěkně pěšky. Dalším přejezdem po pískových cestách okolo nejstarší pouště na světě, jsme dorazili do přístavního městečka Luderit, které je zase vyhlášené ústřicemi. V přepočtu za sto korun českých dostanete šest čerstvých ústřic asi tak třikrát větších, než dostanete v nejlepší restauraci v Praze. Ty jsme si ujít nenechali. Deset kilometrů od Luderitu je město duchů zvané Kolmanskop. Je to opuštěné město, kde v první polovině dvacátého století těžili diamanty a dnes jsou osamocené domy z části zaváté pískem.
Jako posledním našim cílem v Namibii je Fisch River Canyon. Když jsme ráno odjížděli z Luderitu bylo 20 stupňů celsia. Po hodině jízdy vystoupala teplota o 16 stupňů a postupně se zvedala až do 45-ti. Přímo u vstupu do NP je kemp a asi 70 kilometrů dál další, s vnitřním bazénem, který po jízdě v takovém horku uvítáte, protože venkovní bazém má teplotu okolo 40-ti stupňů a vnitřní asi 25.
4. 2. 2015 JAR (Cape Town)
Po přejezdu hranic jsme si mysleli, že teplota půjde trochu dolů, protože i v noci bylo u kaňonů 35 stupňů.
Omyl! Teplota za hranicemi do JAR vystoupla chvilku až na 48 stupňů. Při této teplotě si na motorce nestoupáte, aby jste se ochladili, ba naopak se snažíte zakrývat za štítkem, aby vás horký vzduch nepálil do tváře a rukou. Bez rukavic se na řídítka nedá ani šáhnout, jak jsou rozpálená i za jízdy.
Ochlazení nastalo až při příjezdu do Cape Townu. Na naší poslední společné zastávce při putování jižní Afrikou, jsme se štěstím na počasí, navštívili Stolovou horu, která je většinou zahalena do mraků.
CAPE OF GOOD HOPE – nejjihozápadnější výběžek afrického kontinentu. Mys Dobré naděje. Místo, které bylo z jedné strany pro námořníky zrádné svými skalnatými výběžky a nebezpečnými proudy a z druhé strany místo, po jehož obeplutí otevíralo námořníkům relativně bezpečnou cestu domů a klidné moře na jejich cestě mezi Indií a Evropou, bylo i pro nás svým způsobem symbolické. Po ujetí osmi tisíců kilometrů jižní Afrikou a po objetí Mysu Dobré naděje se kluci mohli vydat na bezpečnou cestu domů.
