MotowayJižní Amerikou na motorce 2018
Chile, Argentina, Uruguay, Paraguay, Bolívie, Peru, Ekvádor, Kolumbie.
Chile – Santiago
26. – 27. 12. 2017
Začneme na letišti. Po příletu jsme si nevzali předražené letištní TAXI, ale nasedli jsme do CITYBUSU a dojeli v přepočtu, který budeme vždy udávat, aby jste si nemuseli hledat kurz, za cca 50 korun až do centra. Tam jsme do hotelu dojeli za 140 korun městským taxi. Taky tady dobře funguje, u nás tolik diskutovaná, přepravní společnost UBER.
Hotel Departamentos Amoblados na ulici Monjitas můžeme doporučit. Jsou to apartmány pro 3 lidi s vybavenou kuchyní, lednicí a oddělenou ložnicí přímo v centru Santiaga. Za tři noci jsme zaplatili přes Booking.com 1800 korun. Cca 10 minut je tržnice s čerstvými rybami, masem, zeleninou, …
Až dostanete hlad, dobře vybírejte, kde se najíte. Nasnídat se tu můžete za 300,-, když si dáte dvě kávy a dva muffiny, nebo taky o 100 metrů dál za 100,- pro dva a pochutnáte si na smažených vajíčkách, čerstvém pečivu, kávě a jedné coca cole. Koukejte, kde jedí místní a vůbec se nebojte, když před krámkem leží třeba bezdomovec. K těm se tu lidé chovají stejně dobře jako ke psům, potulujícím se po městě. Každou chvilku vidíte, jak bezdomovcům dá někdo drobné, nebo psům něco k snědku.
Za dva dny jsme navštívili vrch Cerro Santa Lucia, městký trh Mercado Central, hlavní náměstí Plaza de Armas s největší katedrálou v Chile, vrch Cerro San Cristobal se sochou Panny Marie vysokou 22m a s vyhlídkou na celé Santiágo včetně nejvyššího mrakodrapu v celé Jižní Americe Gran Torre, Museum de la Memoria y los Derechos Humanos s ukázkami praktik chilské vojenské vlády z let 1973 – 1990.
Musea a vstupy do parků jsou zdarma a pod vrcholem Cerro San Cristobal se dokonce můžete zdarma vykoupat v obrovském bazénu.
Chile – Valparaiso
28. 12. 2017
Ráno jsme dojeli autobusem do Valparaisa. Jezdí sem ze Santiaga dvě společnosti za cca 150 korun a cesta trvá něco přes hodinu. Já osobně bych název města Valparaiso přeložil „ Pořád do kopce“ 😊 . Centrum je podél oceánu na rovině, ale jinak se musí všude do kopce. Ale to jsou kopce, že se auta rozjíždějí na trojku a dojíždějí nahoře na jedničku.
Už se těšíme, až budeme mít motorku. Za tři dny jsme nachodili asi 45 kilometrů s převýšením několika desítek pater. Zítra ráno jdeme, zase pěšky, do přístavu a zpátky už, doufáme, pojedeme na motorce.
Chile – Valparaiso
29. 12. 2017
Ráno jsme se potkali na celnici s Olou z ADVFACTORY a po vyřízení dokumentů s celníky jsme jeli pro motorku asi 15 kilometrů za Valparaiso. Odpoledne, po návratu do Hostelu, teď už s motorkou, jsme nabalili všechny věci a okolo sedmé jsme šli na večerní setkání s Olou a Samborem z ADVFACTORY k Enzovi domů, který s nimi spolupracuje na celním vybavení motorek, domů, kde všichni bydlí. Bylo to super. Bylo to takové setkání, kdy víte, že jste se měli potkat. Řekli nám tolik informací a tipů na pěkná místa, že jsme přehodnotili náš plán a vydáme se trochu jinou cestou, než jsme naplánovali.
Chile – Las Termas de Chilan
30. 12. 2017 – 1. 1. 2018
Vyrazili jsme Chilem směrem na jih. První zastávku jsme měli u oceánu, zátoky La Boca. Bohužel tu byl tak silný vítr a mlha, že nešlo ani postavit stan na výběžku, kde ústí řeka Rapel a museli jsme přenocovat ve vesnici La Boca. Ráno bylo vše mokré a tak jsme se rozhodli vydat do hor. Večer, na Silvestra, jsem dojeli pod vulkán, kde se v zimě lyžuje a v létě koupe v termální vodě. Když jsem dojeli do kempu, až na konec cesty pod vulkán, zjistili jsme, že se otevírá až na Nový rok. Přemluvili jsme dva zřízence, kteří se po chvilce objevili, abychom tu mohli zůstat. Takže jsme strávili krásného Silvestra úplně sami, v opuštěném kempu pod vulkánem s možností koupání se v termální vodě. Ráno, asi okolo desáté, protože v Chile vše funguje až tak od půl desáté, se sem začali sjíždět lidé na koupání a piknik. Během hodiny se po celém kempu rozvoněly hrnce s dobrotami.
Argentina – El Bolson
2. 1. 2018 – 5. 1. 2018
Chile jsme opustili trochu dříve, než jsme chtěli, protože okolo Puerto Montt jsou nyní velké deště. Přejeli jsme do Argentiny přes Andy přechodem Pino Pachado. Ještě na chilské straně musíte projet starým jednosměrným tunelem dlouhým cca 4 km, který původně sloužil pro železnici. Odbavení na hranici bylo velmi jednoduché a trvalo asi 15 minut. Dvě razítka do pasu a pro motorku jsme vyměnili jeden papír z Chile za druhý do Argentiny.
Jakmile jsme přejeli hranice do Argentiny, začal foukat tak silný vítr, že jsme měli co dělat, abychom se udrželi s motorkou na silnici. Když jsme zastavili, musel vždy jeden z nás podepírat motorku na stojánku, aby se přes něj nepřevrátila. Když Evča chtěla nasednout, musela stát proti větru a čekat na chvilku, kdy se vítr zatočí tak, aby mohla přehodit nohu přes zadní kufr. Teplota klesla na dvanáct stupňů a Evča mi při silném větru začala promrzat. K večeru jsme dojeli do města Zapala a ubytovali se v pensionu, protože v tom větru nešlo ani chodit, natož stavět stan.
Ráno jsme vyrazili, opět za silného větru, po Route 40, která vede nejkrásnější oblastí Patagonie. Vítr trochu přestal foukat až k večeru a museli jsme hledat místo pro stanování v závětří. Teplota nám opět trochu klesla na 8 stupňů. S pořádnou dávkou kořalky jsme si nakonec večer u jezera Lácar, kousek za San Martin de los Andes, pěkně užili.
Po deštivé noci jsme se ráno probudili a venku bylo ticho. Vítr nefoukal. Sice ze začátku poprchávalo, ale nakonec to byl nádherný den s kouzelnými výhledy a pěknou cestou. Teplota stoupla nad deset stupňů, až po sjezdu z hor do El Bolson. Ráno jsme měli na sobě všechno, co jsme měli a večer chodili v trenýrkách. Po západu slunce zase teplota klesla na 12 stupňů, ale sucho a bezvětří.
Argentina – El Bolson
6. 1. 2018
…také umíme relaxovat. Už v Chile měli výborné maso a zeleninu, ale tady je vše snad ještě chutnější.
Když chcete dobrý steak, jdete do supermarketu, koupíte kus masa, nejlépe zvané LOMO, což si myslíme, že je roštěnec, hodíte to na pánev, nebo rošt a máte úžasné měkké steaky za pár korun.
Dneska jsme navštívili labyrint, který je ze živého plotu o velikosti cca 300 x 300 metrů. Dal nám trochu zabrat, než jsme našli východ.
Argentina – El Calafate
7. 1. 2018 – 9. 1. 2018
Když jsme vyjeli z El Bolsonu směrem do El Calafate, kde je nejkrásnější ledovec na světě Perito Moreno, opustili jsme hornaté Andy a ocitli se na dlouhých pláních, kde není vidět z jednoho konce cesty na druhý. Města jsou tu vzdálena nekonečných desítek kilometrů. Prvních tisíc kilometrů jsme jeli prakticky rovně s občasnou zatáčkou. Krajina se stepí zvaná pampa a spousty lam. A vítr!!! Opět nám začalo foukat, ale sakra foukat. Otevřené pláně s větrem, při kterém jedete ohnutý až pod plexisklo, spolujezdec v zákrytu a motorka nakloněná proti větru, který občas změní směr tak rychle, že se i s motorkou ocitnete o pěkný kus na bok, než se stačíte nahnout proti větru na druhou stranu a v tu ránu zase obráceně. Záda a krk jsou ztuhlé a už se těšíte na večer, až se navzájem namasírujete.
Ale i při takové cestě vás čekají nádherné okamžiky, jako například, když potkáte v malém městečku malou hospodu se starým pánem, který tam peče tak neskutečná masa už asi padesát let. Až pojedete po Ruta 40 přes městečko Gobernador Costa, určitě se zastavte v restauraci Parrilla El Petiso, kde dostanete v jakoukoliv hodinu, což není úplně až tak zvykem, protože přes den je většinou vše zavřené a jíst se začíná až odpoledne, nebo na večír, grilované steaky, salát a neskutečnou hovězí polévku.
Když jsme se chtěli schovat před větrem, museli jsme najít příkop a na chvilku si tam odpočinout. Na cestě bez měst je zvykem, pokud někdo někde stojí u silnice, kdo jede okolo zastaví a přesvědčí se, jestli něco nepotřebujete. Když jsme vylezli z našeho příkopu, zastavovali u naší motorky dva motorkáři. Byli to profesor ze zemědělské fakulty s panem děkanem z Brazílie.
Posledních pět set kilometrů se krajina opět začala trochu ohýbat, vylézat kopce a propadat se údolí. Trochu to zmírnilo vítr, ale pořád nic moc. Vítr se hnal i údolími. To neodradilo Evču, aby se odhodlala natáčet a v leže nastavovala foťák, abychom mohli běhat 10 minut do kopce od foťáku k motorce a filmovat, jak jedeme, aby z toho vznikl pěti sekundový záběr.
Berte si s sebou kanystr. Když přijedete k benzínce, nemusí fungovat. Může se v jediném čerpacím stojanu pokazit třeba čerpadlo. Do El Calafate jsme dojeli odpoledne a kilometr před čerpací stanicí nám došel benzín.
Argentina – Ledovec Perito Moreno
10. 1. 2018
Perito Moreno, jeden z nejkrásnějších ledovců na světě. Od města El Calafate je vzdálený 78 kilometrů. Nachází se v Národním parku Los Glaciares, kam zaplatíte za vstup 550 korun na osobu. Nikdy jsme neviděli žádný ledovec mimo těch, na kterých se lyžuje v Rakousku. Tenhle je úplně jiný. Je to krásná, ohromující masa ledu vystupující z vody, která občas vydá praskající zvuk, který se podobá hromu, jak se odtrhne kus ledové masy. A i přes odpadávající kusy ledů to je jediný ledovec, který ještě zatím stále narůstá. Každý den se sune dolů z hor až o více než dva metry, které se zase odloupnou do jezera Argentino. Vzniká tu zvláštní úkaz, kdy ledovec uzavře jezero směrem k Magalhaensovu poloostrovu na dvě části a oddělená jižní část se začne plnit vodou z hor. Rozdíl hladin oddělených částí může dosáhnout až třiceti metrů. Tlakem a vyšší teplotou vody se začne pod hladinou v ledovci vytvářet tunel, který jednou způsobí prasknutí ledovce. Je to jev zvaný La Ruptura, což znamená rozlomení se. Hladiny jezera se srovnají, než se ledovec opět sesune dolů. Pro představu je 30 kilometrů dlouhý, 5 kilometrů široký a 170 metrů vysoký, z čehož asi 78 metrů vystupuje nad hladinu jezera. Měli jsme štěstí na počasí. Ledovec v záři slunce je úplně nejvíc nejkrásnější podívaná.
Argentina – Puerto San Julián
10. 1. – 13. 1. 2018
Protože v Ushuai stále prší, je zima a jsou vichřice, dohodli jsme se, že pro nás není až zas tak důležité se další týden vyloženě rvát se silným větrem a dojet si pro razítko tam, kam po asfaltce jezdí všichni a vrátili jsme se o kousek na sever do horského městečka El Chantén, že podnikneme nějaký výšlap k dalšímu ledovci. Když jsme vyjeli, začal opět foukat velmi silný vítr a než jsme dojeli mezi kopečky, byla z toho slušná vichřice. Všude spousta prachu, nad horami se zatáhlo a pár kilometrů před kempem za El Chantén, když jsme po šotolině zajeli za jednu ze zatáček, fouklo tak, že nás to zastavilo. Dojeli jsme do kempu, a když postavili stan, začalo pršet. Ráno zataženo a 5 stupňů. Balíme a jedeme šotolinovou cestou 250 kilometrů na východní pobřeží. Vítr neutichá, jen nefouká zprava, ale zezadu a zleva. Dlouhé pláně bez jediného kopečku, stromu, příkopu, kam se schovat. Jediné místo, kde se dá kvůli větru postavit stan, je až kemp v Comandante Luis Piedrabuena. Dneska jsme dojeli, utahaní z neustálého silného větru, do Puerto San Julián, kde potřebujeme udělat sanitární den. Vyprat, dotáhnout vše na motorce, trochu nám rosí olej na válci a pořádně se najíst.
Argentina – Puerto Madryn
14. – 17. 1. 2018
Z Puerto San Julián jedeme na sever. Ještě pořád fouká. Už méně, ale fouká. Do Puerto Madryn jsme přijeli přes Comodoro Rivadavia. V Rivadavia jsme byli jeden den u moře s tím, že si dáme dobré ryby, kalamáry, … Ne, ne, nedali. Město u moře a jen samé hamburgery, hranolky, sendviče. Podél pobřeží není jediná restaurace. Kemp na prašné hlíně a bez vody na sprchování. Po cestě potkáváme spoustu motorkářů, jak letí z Buenos Aires nebo Brazílie do Ushuai a zpátky. Moc je nechápeme. Stovky kilometrů po asfaltu pořád stejnou, nezáživnou krajinou ve tvaru pouštní placky s pampou a větrem. Jsme čím dál tím raději, že jsme dolů nejeli, protože dojet do Ushuai se stalo jen jednou velkou komerční záležitostí pro stovky motorkářů jedoucích na čemkoliv. Jediným zpestřením po cestě byla rodinka lachtanů podél cesty. V Puerto Madryn je možno sledovat velryby, ale bohužel jen do poloviny prosince. Pak se stěhují za zimou na Antarktidu. Po cestě do kempu A.C.A., který je pěkný, jsme konečně viděli spoustu restaurací s rybami. Tak dnes na ně vyrazíme.
Argentina – Azul
16. 1. – 22. 1. 2018
Trochu jsme zpomalili. Po dvou dnech koupání v Puerto Madryn jsme přejeli do Las Grutas. Další pěkné přímořské město. Tady jsme se opět přesvědčili, jak jsou v Argentině dobří lidé. Než jsme dojeli na konec města do kempu, tak nás zlákal obrázek s nápisem pečená masa. V obchodu, který sousedil s restaurací jsme si koupili kus pečeného hovězího a kuře. Když jsme si sedli venku na lavičku a začali hodovat, vyšel z restaurace číšník a dal nám příbory, sůl a ubrousky. Když si i prodavačka z obchodu všimla, že sedíme venku, přinesla nám láhev minerálky a dvě skleničky. Masa bylo tolik, že jsme ho měli ještě večer do těstovin. Tuhší kousky masa jsme pak dali v kempu místnímu policajtovi pro jeho psy. Měl velkou radost a když pak po setmění zastavil u našeho stanu a přinesl nám za to láhev dobrého červeného vína, byli jsme tak překvapení, že jsme se zmohli jen na přátelský úsměv.
Po cestě do Bahia Blanca už jen tak pofukovalo, ale zato teplota vystoupla až na 40 stupňů. Trochu nás to zaskočilo stejně tak jako kemp, opět na hlíně, vedle veliké betonové nádrže se špinavou chlorovanou vodou a stovkami lidí. Tato nádrž je místní koupaliště. Bylo tak horko, že jsme do té vody vlezli i my a pak si lehli, tak jako všichni ostatní, na prašnou hlínu. Vzpomínali jsme na jednoho staršího pána, který při naší zastávce, asi 60 kilometrů před Bahia Blanca, kde jsme odpočívali ve stínu pod stromem, u nás zastavil a zval nás, ať si jedeme odpočinout k němu domů, že má klimatizaci, dá nám pití a jídlo, že se u něho můžeme připojit na internet…. Jak by u něho bylo asi krásně. V noci jsme pak kvůli horku a celonočnímu hluku okolo nás skoro nespali. Ráno v půl šesté balíme stan a jedeme dál směrem na Buenos Aires do města Azul. Opět pofukuje jen tak, aby se neřeklo a najednou se krajina začala zelenat. Po čtrnácti dnech jsme zase viděli zelenou trávu, pole, slunečnice, krávy a dokonce i zelené bodláky. V Azulu v městském kempu potkáváme čtyři Čechy, kteří spolu cestují po světě. Věkovým průměrem spadají do důchodového věku, ale stále někam jezdí, půjčí si auto, projedou vše zajímavé, dělají výšlapy na hory a spí ve stanech. Procestovali takhle už skoro celý svět. Pánové všechna čest, smekáme.
Dneska odpoledne ještě v Azulu, když jsme se vrátili do kempu s nákupem masa na rožnění, přijel k nám na kole neznámý člověk a začal si s námi povídat. Že nás viděl a jestli jsme už byli v místní klubovně motorkářských cestovatelů. Povídali jsme si s ním o všem možném. Jak je Argentina strašně drahá, jaké mají malé platy, jak nemáme dělat servis motorky v Buenos Aires, kde se nedoplatíme. Jim samotným se vyplatí jet pro pneumatiky do Chile. I když to byl pan učitel v důchodu, neuměl anglicky, stejně jako většina lidí v Argentině. Domluvíte se tady pouze španělsky a pak už jen rukama, nohama.
Večer jdeme již do zmíněné místní klubovny, kde právě jsou na motorkách jeden Ital a mladý pár z Kolumbie. Určitě pochytáme spoustu informací.
Ještě před odchodem do klubovny za námi opět přijíždí pan učitel a přináší papír, na který nám podle internetu vypsal jízdní řád trajektů z Buenoa Aires do Colonia včetně cen, což je přístav v Uruguayi a adresu kanceláře společnosti Buquebus, která trajekty provozuje.
Argentina – Azul motorkářská klubovna La Posta de Viajero en moto
23 . 1. 2018
V osm hodin večer jsme přijeli do klubovny. Během večera se tam sešlo pár místních chlapů a začalo se grilovat a hodovat. Andrea s Andresem z Kolumbie nám dali plno typů na místa v Brazílii, Bolívii, Peru a Ekvádoru. Majitel se jmenuje Jorge a ten nám dal zase kontakty na lidi v Bolívii, Peru a Ekvádoru, kdybychom něco potřebovali. Andrea s Andresem ráno vyjížděli směr Ushuaia, tak jsme jim zase dali typy my, protože, když se ptali Jorgeho, tak jim řekl, že tam nikdy nebyl, co by tam prý dělal, když je to cesta bez ničeho jen se silným větrem. Když prý někam chce jet, jede na sever. V La Posta de Viajero en moto je možnost i přespat na dvoře ve stanu.
Psali jsme o větru, který nás v Argentině provázel po cestě 18 dní. Narychlo jsem amatérsky sestřihl ukázku.
Argentina – Buenos Aires
24. 1. 2018
V Buenos Aires jsme zůstali dvě noci. Původně jsme měli v plánu v Buenos udělat jen servis motorky a projet jí. Ale servis jsme neudělali, protože v Argentině to je asi nejdražší z celé Jižní Ameriky. Koupili jsme jen v BMW olejový filtr a servis si udělám někde po cestě sám. Olej se dá sehnat všude a gumy, jak nám poradili v Azulu, koupíme na hranicích Brazílie s Paraguayi v mezicelním prostoru. V Buenos jsme nachodili asi 12 kilometrů. Moc se nám líbila. Všude čisto, hodně parků, zeleně a paradoxně nejlevněji z celé Jižní Ameriky, co jsme zatím projeli. Navštívili jsme pár památek a katedrálu Nuestra Seňora del Pilar s přilehlým hřbitovem, kde jsou pochováni prezidenti, umělci, generálové, významní i obyčejní lidé. Nepochovává se tady do země, ale rakve jsou umístěny do zdobených zděných hrobů a jsou přístupné přes dveře se zámkem.
Uruguay – La Paloma
25. 1. 2018 – 28. 1. 2018
Z Buenos Aires jsme jeli do Uruguaye – Colonia trajektem. Ten levnější jede 3 hodiny a stojí 2.500 korun za dvě osoby a motorku.
Když jsme vyjeli z přístavu Colonia, tak se nám Uruguay hned zalíbila, jen Montevideo nás moc nenadchlo. V Uruguayi je všechno pěkně zelené, všude farmy, krávy a koně. Po prvním obědě v restauraci u cesty jsme usoudili, že i tady si budeme vařit sami, protože cena za jedno jídlo, salát a dvě piva byla 550 korun. Občas ale neodoláme a dáme si nějakou tu sladkost. Mají tu výborný karamel, kterým plní kornouty a taštičky z listového těsta.
První noc jsme si postavili stan v Kiyu u moře. Druhou popojeli do Maldonáda, asi nejluxusnějšího místa na dovolenou u moře v Uruguayi a pak do La Paloma. I v takových oblastech, jako je Maldonádo, mají pro nás kempy. La Paloma je malé město u moře. Tady se nám stalo neuvěřitelné setkání. Když jsme hledali trh s rybami, jeli jsme okolo parkoviště, kde kempovali lidé s auty. Najednou Evička říká, že asi viděla auto, které jsme potkali při naší cestě Afrikou v roce 2016 v kempu hlavního města Malawi Lilongwe. Vzpomněli jsme si na pár z Německa, který cestuje po světě a tenkrát, po třech letech strávených v Africe říkali, že se chystají do Jižní Ameriky. Vrátili jsme se na parkoviště a když z okna auta vykoukla hlava Waltera, přejel nám mráz po zádech. To bylo setkání. Walter nás hned poznal a Marion jsme se připomněli scénkou, když mě hned při vjezdu do kempu v Lilongwe pokousal pes.
Brazílie – Kemp kousek od Rio Grande
29. 1. 2018 – 2. 2. 2018
V Brazílii jsme už třetí den. La Paloma byla tak fajn, že jsme tam nakonec zůstali čtyři noci. Jeden večer jsme strávili u pár flašek dobrého červeného vína u Marion a Waltera v jejich obytném kamionu a vyprávěli jsme si o cestách a jaké to je žít jako oni, kteří doma všechno prodali, koupili auto a už 14 let cestují po celém světě.
Po cestě směrem do Brazílie jsme se ještě zastavili v rybářském městě Punta del Diablo, ve kterém jsme původně chtěli zůstat, protože jsme si na webu přečetli, že to je pěkné a malé městečko pro milovníky klidu. Jsme rádi, že jsme zůstali v La Palomě. Penzion na penzionu, jeden hotel vedle druhého, restaurace a pláže plné lidí.
Na hranici mezi Uruguayi a Brazílií jsme projeli městem Chuy, které je plné obchodů, protože je v mezicelní zóně. Nikdo nás nikde nezastavil, abychom si vyřídili výstup z Uruguaye a vstup do Brazílie. Najednou koukáme a jsme v Brazílii. Pro splnění potřebné legislativy jsme museli projet městem zpátky, najít celnici, poprosit v Uruguay o výstupní razítka do pasu, pak zase jet směr Brazílie a až kousek za městem si na celnici vyřídit vstup.
Asi dvacet kilometrů za hranicemi odbočujeme do Hermenegilda. Městečko u moře, které bylo v odpoledních hodinách jako po vymření. Na konci města stavíme stan u rodiny, která si tu provozuje malý kemp, ve kterém jsme teď my, jejich pes a ještě dva stany. Není tam moc stínu, jen taková louka. Večer jdeme na procházku, a když asi okolo deváté docházíme na hlavní náměstíčko, všude je plno lidí. Trhovci, hudba, stánky s masem, parky v rohlíku, sladké smažené taštičky. Najednou tu je město plné života.
I my jsme v Brazílii ožili, protože je ne jenom moc pěkná, ale i levná. Vše tu je o polovinu levnější než v Argentině a Uruguayi. Normálně můžeme jít na jídlo do restaurace, nebo na benzínku, kde v poledne dělají bufety, sněz co chceš a zaplatíme podle toho, co to váží a nemusíme se bát, že zaplatíme nehorázné peníze. Dva plné talíře jídla a pití vyjde na 120 korun.
Ještě pár fotek, jak si tu užívají krávy. Ani se nedivíme, že steaky z Jižní Ameriky jsou tak výborné a u nás, kde zavřou krávu do boxu a krmí jí chemií, se dá udělat dobrý steak jen ze svíčkové. Tady dělají steaky z obyčejného zadního a kravičky si pěkně užívají nekonečného prostoru dokonce i s koupáním.
Brazílie – Kempování v Balneario Passo de Verde, kousek před Sant Maria 3. 2. 2018
Kemp Balneario Passo de Verde zní moc pěkně a já ho našel v aplikaci Maps.me, kterou rád používám na telefonu, protože je free a po stáhnutí oblastí tam najdu úplně všechno. Benzínové stanice, restaurace, obchody, bankomaty, zdravotnická zařízení, kempy… Prostě vše, co potřebujeme po cestě, včetně přehledné navigace.
Balneário jsem pomocí překladače přeložil jako lázně. Moc jsme se těšili na koupání. Ano, dalo se tam koupat, ale voda v řece, u které bylo jen stanování bez záchodů a sprch, byla hnědá a špinavá. Protože teplota vzduchu se vyšplhala na 35 stupňů, už jsme nikam dál jet nechtěli. Na doporučení jednoho, trochu zaostalého kluka, který k nám přišel, jsme postavili stan dále od plechové boudy, kterou nazval kioskem. Ten prý za chvilku otevře a přijede plno lidí, kteří tu budou popíjet a pouštět hudbu až do rána. Byla sobota. Po postavení stanu jsme se vydali k místnímu obchůdku na pivo a pro vodu. Protože se v Brazílii mluví portugalsky, ani Evička jim moc nerozumí. Ale z rozhovoru, který s námi vedla prodavačka Andreía si Evička poskládala ze slov, která pochytila, pro nás důležitou informaci, že tam co jsme postavili stan nemáme zůstávat, protože tam dnes mají místní mladíci něco jako techno party a není tam bezpečno. Že se opijí, budou dělat bordel, můžou nás okrást a možná, jestli se navzájem pobodají, přijede i policie. Sama nám pak ukázala na starý dům naproti obchůdku, kde nikdo nebydlí a můžeme si prý raději postavit stan na zahradě za domem, aby na nás nebylo vidět.
Po návratu ke stanu, abychom opět všechno zabalili a přestěhovali do zarostlé zahrady starého domu, už na plácku u kiosku byla první auta, která měla kufry napěchované obrovskými reprobednami, které se navzájem přeřvávaly.
I když jsme byli v noci ukrytí v buši za domem, stejně jsme prakticky oka nezamhouřili.
Hlasitá hudba byla slyšet do pěti do rána a po cestě neustále chodili lidé a jezdili zmiňovaná auta s hudebním vybavením.
Zpátky v Argentině – Los Caceritos Ecoturismo, 160 km před vodopády Iguazú
4. 2. – 6. 2. 2018
Po probdělé noci jsme vyrazili směr Iguazú, k nejdelším vodopádům na světě. Původně jsme chtěli dojet až k vodopádům Brazílií, ale po dobrém obědě na benzínce v Ijuí k nám přišel pán a ptal se, kam jedeme. Po krátké (v uvozovkách) konverzaci v portugalštině nám poradil, ať směrem na sever nejezdíme Brazílií, že tam nic není, ale přejedeme do Argentiny. Ve čtyři hodiny jsme najeli na malý trajekt, který spojuje Brazílii s Argentinou přechodem Porto Maua z brazilské strany a Alba Posse z argentinské strany, abychom noc strávili už zase v Argentině. Přechod funguje jen přes den od osmi do šesti. Pak přestane jezdit trajekt a všichni jdou domů.
Přenocovali jsme hned za přechodem u řeky, která je hranicí mezi Brazílií a Argentinou, vzpomínali na předešlou noc a těšili se, jak se v klidu vyspíme. Stanování ve volné přírodě je v Argentině, na rozdíl od Brazílie, bezpečné.
V Argentině se vydáváme z Alba Posse po doporučené cestě malou silnicí do Dos de Mayo a pak spojnicí dvou hlavních cest RN14 a RN12 silnicí číslo RP11 do El Alcazar. Tahle cesta byla opravdu pěkná. Hezká krajina s červenou zeminou, menší vesničky, povozy s krávami a býky.
Protože je už pět dní nad třicet stupňů a velká vlhkost, máme všechno tak nějak zatuchlé a zkyslé. I my už začínáme smrdět kysele. Mysleli jsme, že další sanitární den uděláme až u Iguazú, ale kousek za El Alcazar jsme narazili na krásný kemp, kde mají plně vybavené chajdy s klimatizací za 1000 korun na den, což je na Argentinu velmi dobrá cena, tak pereme trochu předčasně. Navíc tu je pěkné jezírko s čistou vodou na koupání a v chatě vana na praní a i my si, po čtrnácti dnech ve stanu, rádi lehneme do čisté postele.
Argentina – Puerto Iguazú
7. 2. 2018
Moc se nám z domečku u jezírka nechtělo. Ráno jsme vyrazili do města Port Iguazú a ještě dopoledne postavili stan v kempu Ma-Ri. Asi jediném fungujícím kempu ve městě. Už dopoledne bylo 35 stupňů a poměrně velká vlhkost. Na nic jsme nečekali, převlékli se do civilu, nechali na sebe pěkně přilepit kraťasy a trička a vyjeli na vodopády Iguazú, které jsou od města vzdálené 15 kilometrů. Okolo vodopádů je několik tras. Nejdříve jsme si vybrali trasu dlouhou 1,5 kilometru vedoucí nad vodopády a pak jeli místním vláčkem, který je v ceně vstupenky, k největšímu z vodopádů nazývaného Ďáblův chřtán. K tomu se musí dojít z konečné stanice vláčku ještě něco přes kilometr po vybudované lávce nad řekami. Na toto místo přijede vláčkem najednou spousta lidí a lávka není moc široká, tak se jde pěkně jako husy za sebou a pak zase zpátky. Na konci lávky je úžasný pohled na obrovskou masu vody valící se z hrany vodopádu a při dopadu letí mlhovina zpátky nahoru, kdy při slunci vytváří krásnou duhu. Stojí to za to trmácet se sem ve velkém vedru a vlhku. Cena vstupu je 700 korun na osobu a na prohlídku je třeba počítat minimálně se čtyřmi hodinami. My jsme tam nachodili 9 kilometrů.
Brazílie – Foz do Iguazu
8. 2. – 9. 2. 2018
Po prohlídce vodopádů z Argentiny, přejíždíme zase do Brazílie, abychom si je užili i z této strany. Protože v noci začalo pršet a pršelo i u snídaně, kterou v kempu Paumidar mají v ceně ubytovaní nejen z hostelu, ale i kdo přijede s obytným autem, karavanem, nebo si tu postaví stan, rozhodli jsme se dnes uspořádat výpravu do Paraguaye pro nové pneumatiky, jak nám poradili Adrea s Andresem v Azulu. Na recepci kempu nám poradili, kam máme v Paraguayi jet a kde nám tam motorku rovnou přezují. Hranice připomínaly davové šílenství Čechů, když jezdili za komunistů nakupovat na Vánoce do Polska. Tady to takhle vypadá každý den. Dlouhá, pomalu se pohybující kolona aut a náklaďáků, mezi kterými ještě kličkují stovky malých motorek jako taxikáři. Opět vysvitlo slunce a my se začali neskutečně pařit. Odhlásili jsme se z Brazílie a přihlásili do Paraguaye, abychom za tři hodiny, po dokončení naší mise, opět udělali to stejné v opačném pořadí. Možná, kdybychom projeli bez těchto formalit, nikdo by si nás ani nevšiml, ale po upozornění několika lidí jsme tomuto procesu těch dvacet minut rádi věnovali. V Paraguayi jsme v obchodě jménem Ferrari koupili dvě pneumatiky Pirelli pro offroad za pouhých 155 dolarů a hned vedle nám je kluci přezuli za 10 dolarů.
Brazílie – stále Foz do Iguazu
10. – 11. 2. 2018
Každou noc přijde veliká bouřka a doslova lije jako z konve. Občas se přežene přeháňka i přes den, ale netrvá dlouho, tak jsme vyrazili do parku s papoušky, tukany a jinými ptáky a potom prohlídku vodopádů Iguazú z brazilské strany. S Evičkou jsme se shodli, že dnešní pohled se nám líbil více než ze strany Argentiny. Vodopády máte jako na dlani a jsou vidět v celé své šířce.
Je pravda, že z Argentiny jste k nim blíže, ale to jsme si v Brazílii vynahradili divokou jízdou na lodi, přímo pod vodopády. A to, přímo pod vodopády, je doslova. Lodě nejdříve projíždějí peřejemi po řece, pak na chvilku zastaví pro pokochání a nakonec vjedou i pod vodopád, kde má voda takovou sílu, že vás to bolí po celém těle a chvilku se nemůžete ani nadechnout.
Poslední den v Brazílii jsme navštívili donedávna největší vodní elektrárnu na světě Itaipu, kterou postavili společně Brazílie s Paraguayí. Zásobuje elektrikou 80% území Paraguaye a 15% území Brazílie z jejich celkových rozloh.
Poslední večer jsme se seznámili s Dianou a Antoniem z Kolumbie. Něco trochu jsme popili, společně pojedli, ukázali nám na mapě ta nejhezčí místa v Kolumbii a pak se kulturně vyžili s partou lidí, kteří tam měli organizovanou zábavu a tanečky.
A zase Argentina – San Ignácio
12. – 13. 2. 2018
Původně jsme chtěli dojet až do města Posada a odtud udělat výlet do Paraguaye na ruiny bývalých jezuitských misí v Trinidadu, ale po cestě jsme se ještě na dvě noci zastavili v kempu El Cabú u San Ignácia a navštívili tři ruiny jezuitských misí v Argentině.
San Ignácio
Loreta
a Santa Ana.
Všechny tři byly původně svým uspořádáním hodně podobné, což je nyní poznat už jen z vytvořených modelů u vstupu, u kterých jsme vždy dostali krásný výklad v angličtině. Jen San Ignácio se dochovalo a průvodce vás tu vezme na hodinovou procházku mezi ruinami se zajímavým výkladem. Na každém místě jsme se dozvěděli něco nového z historie jezuitských misionářů, kteří sem přišli, aby vytvořili tato místa jako pozemský ráj pro indiány kmene Guaraní, kteří v této oblasti Argentiny žijí dodnes.
Paraguay – Trinidad
15. 2. 2018
Celkem po desáté překračujeme nějaké hranice. Tentokrát na otočku z Argentiny do Paraguaye, abychom navštívili další ruiny jezuitského misionářského místa, tentokrát Trinidad. Trinidad je ze všech nejzachovalejší, ale také nejmladší. Bohužel tu nebyl nikdo, kdo by nám podal výklad jako v Argentině. Řekli jsme si o puštění filmu v kinosále za pokladnou. To byly veškeré informace, které jsme se tady dozvěděli. Žádné zajímavé povídky o fungování a o životě kněžích a indiánů Guaraní. Škoda. Prohlédli jsme si ruiny a trochu zklamaní se vrátili do Argentiny.
Argentina – Amaicha del Valle
16.2. – 21. 2. 2018
16-tého jsme vyjeli z města Posadas na přejezd do Salty. Slunce svítilo jako o život a teplota se pohybovala okolo 35–38 stupňů. První noc jsme přespali u města Resistancia, kde nám navigace našla kousek od hrozného průmyslového města penzion, ve kterém měli obsazeno, protože k ubytování poskytují jen jeden baráček. Nabídli nám, že si u nich můžeme postavit stan. Majitelé Anna a Raulen se o nás úžasně postarali. Než jsme dostavěli stan, už u nás byl Raulen se stolem a židlemi a za ním Anna s ubrusem a pivem. Večer nám Raulen připravil sušený koňský trus do kýblu na zapálení proti komárům. Perfektně to fungovalo. Anna nám pak večer nosila pořád něco na ochutnávání, stejně jako ráno ke kafíčku koláček, domácí tyčinky a marmeládu. Jídlo jsme neplatili.
Další den přespáváme za bouřky v motelu u Monte Quemado. Ráno se cesta tak zhoršila, že se na benzínce ptáme, jak daleko to takhle bude. Rozmlácený asfalt se spoustou hlubokých děr. Pumpař neváhá a posílá nás po silnici RP 92 směrem na San Miguel de Tucumán, že to je sice trochu delší, ale dobrá cesta. Moc to neřešíme a jedeme, jak nám poradil. No a je 21. a my pořád ještě jedeme do Salty. Cesta byla pěkná do první vesnice. Pak šotolina a chvilkami asfalt s dírami. Z Motne Quemado jsme to měli už jen nějakých 350 km. Pumpařovou cestou asi 750 km. Než jsme se vymotali z vesniček zase na normální cestu, zastavujeme u domku, který se tváří jako občerstvení, abychom se najedli. Je neděle, a to tu bývá vše zavřeno. Vešli jsme až do domku, kde se chystal oběd pro velkou rodinu. V Argentině je zvykem, že se v neděli sjede celá rodina a všichni společně obědvají. I když bylo zavřeno, ženské nám udělaly výborné řízky a otec rodiny nám pak nosil masa na ochutnání.
Po noci v Termas de Rio Hondo, kde všichni mají na zahradě bazén s termální vodou a my si už zajeli pár set kilometrů, rozhodujeme se ještě přejet přes hory směrem k silnici Ruta 40. V horách nás to trochu spláchlo a teplota, v nadmořské výšce 3 000 m.n.m, klesla na 9 stupňů. No a teď ležíme pod horami ve stanu v kempu u Amaicha del Valle a čekáme, až přestane pršet.
Argentina – Salta
22. 2. 2018
A už jsme v Saltě v hotelu Los Reyes, kousek od servisu BMW, kam jsme jeli jako první a objednali se na pátek na servis.
Dnes jsme pochopili, proč jsme na doporučení pumpaře měli jet do Salty cestou delší za to horší 😊. Zpáteční přejezd ze silnice číslo RN40 do Salty byl neskutečně hezký. Po celonočním dešti bylo všude plno vody a na silnici vyplavená zemina. Když tu zaprší, tak některé cesty jsou nesjízdné, protože voda z hor se slévá do řeky Rio Santa Maria a ta si to šněruje přes silnice. Nebo spíše silnice šněrují přes řeku? Naše cesta byla celkem dobrá, a tak jsme si 150 kilometrů vychutnávali pohledy na krásné hory.
Argentina – Tilcara
24. 2. – 25. 2. 2018
V pátek odpoledne jsme vyzvedli motorku ze servisu BMW v Saltě a v sobotu vyrazili směr Purmamarca, kde jsou hory sedmi barev. Hned za Saltou jsme projeli okolo šesti chlapů s motorkami s argentinskou značkou. Najednou Evička křičí „zastav oni mávají a pískají, to jsou určitě Češi“. Otáčíme a opravdu. Pět chlapů z Prahy a jeden z Ekvádoru, ale také Čech, který má na ekvádorském pobřeží hotel Hurvínek. Na jejich doporučení Pulmamarcu navštěvujeme jen na chvilku a pokračujeme dalších 20 kilometrů na sever do města Tilcary. Pěkné malé město, kde se zrovna konal dětský karneval. Protože tu je už dost chladno a každou chvilku prší, ubytováváme se na dvě noci v penzionu. Stan už asi dlouho nevybalíme. V Bolívii a Peru k tomu není počasí a taky ne moc bezpečno. V Argentině jsme začali pít maté. Nápoj podobný čaji, který se nasype do malé dřevěné nádoby, zalévá teplou vodou a pije takovým brčkem dole se sítkem. Pro vyrovnávání nadmořské výšky jsme vymysleli maté smíchané s kokou.
Druhý den jedeme na výlet asi 45 kilometrů do města Humahuaca a odtud dalších 20 kilometrů po šotolině na vyhlídku hor čtrnácti barev. Když jsme přijeli do Humahuaci, chlapci u informací nás přesvědčovali, že na vyhlídku nevyjedeme, protože celou noc pršelo a všude je moc bláta. Vyjede tam jen auto s náhonem na všechna kola, a že nás tam vyvezou za 1500 argentinských pesos. Klepeme si na hlavu a vydáváme se na cestu. Kam dojedeme, tam dojedeme. Nakonec cesta do nadmořské výšky 4 337 byla dobrá. Výškové převýšení s pomocí koky zatím zvládáme dobře. Jen občas se trochu zatočí hlava. Když jsme dorazili na vyhlídku, byly hory zahaleny do mraků a mlhy. Asi po půl hodině čekání se začalo to bílé, co zahalovalo hory, zvedat a před námi se objevil nádherný pohled čtrnácti barevných hor.
Bolívie – Tupiza
26. 2. 2018
Od rána jsme stoupali do Bolívie. Občas, když nám začne v hlavě motanice, tak si dáme do pusy pár lístků koky a k tomu na prst jedlé sody. Trochu nám ztuhne tvář a jazyk, ale motanice přestane. Na hranicích vše proběhlo rychle a bez problémů. Než jsme vystáli frontu na celnici, pozorovali jsme, jak se přes řeku pašuje všechno možné sem a tam.
V Bolívii není radno nechávat motorku na ulici bez dozoru, tak jsme si našli hotel, kde nás ubytovali i s motorkou. Tupiza leží mezi horami asi 100 kilometrů od hranic a pro nás to je výchozí místo pro přejezd do Uyuni k solným jezerům.
Jo a dneska naše motorka oslavila svých 100 000 kilometrů.
Bolívie – Uyuni
27. 2. 2018
Z Tupizy do Uyuni vede silnice F21. Dneska je už ve výstavbě a poslední polovina asfaltová. Z Tupity do Atochy je ještě sem tam pěkná prašňačka. Hned na začátku jsme stoupali prudkým kopcem mezi červené pískovcové skály a pak hned zase dolů. Až do Atochy, což je jediné město mezi Tupizou a Uyuni, vede cesta horami s převýšením od 3 500 do 4 300 m.n.m. A to je pořád nahoru a dolů, až se z toho hlava točí. Z Atochy se převýšení srovná do 3 600 m.n.m. a po vyjetí z hor, kousek před Uyuni, se krajina změní v poušť s písečnými dunami. Uyuni není moc hezké město. U benzínky si Evička vyzkoušela smlouvání ceny za benzín. Mají tu jiné ceny pro místní a pro cizince. Místní mají benzín za 3,7 BOL, což je asi 11 korun a pro turisty za 9 BOL (27 korun). Dají se usmlouvat až na 5 BOL. Nám tady dali za 6 BOL (18 korun), protože Uyuni je odlehlé město a nemáte na výběr.
20 kilometrů za Uyuni je vjezd na solné pláně. Bohužel tu teď hodně prší, tak jsou pod vodou a my mohli dojet jen na jejich kraj. I tak byly hezké. Chtěli jsme se tady ubytovat, ale cena hotelu 180 dolarů na jednu noc nás jen rozesmála a tak jsme se vrátili do Uyuni a ubytovali se v dobrém a čistém hostelu Noa Noa za 160 BOL (480 korun) i s parkováním motorky v garáži.
Bolívie – Potosí
28. 2. 2018
Potosí je druhé nejvýše položené velkoměsto (nad 100 000 obyvatel) na světě. Jsme v nadmořské výšce 3 900 m.n.m. Už se v těchto výškách pohybujeme střídavě čtyři dny, tak si začínáme trochu zvykat, ale stejně se občas pěkně zadýcháme. Zatím jsme měli štěstí na počasí. Tři dny je pěkně a až při dojezdu do Potosí nás trochu chytil déšť a bouřka. Jinak dneska opět nádherný přejezd.
Bolívie – La Paz a Cesta smrti
2. 3. – 3. 3. 2018
Dalším naším cílem byla tak zvaná Death road – Cesta smrti. Úzká, kamenitá cesta horami s velmi příkrými svahy, která byla dříve používána jako jediná spojnice města La Paz s amazonským pralesem. Přesto, že dnes tyto oblasti spojuje asfaltová cesta, místní obyvatelé ji stále používají. Slouží také jako turistická atrakce pro sjezdy na kolech. Do La Paz jsme dorazili okolo druhé hodiny, abychom tu v BMW koupili brzdové destičky, protože v Argentině byly velmi drahé. La Paz je obrovské město se stálou zácpou aut, náklaďáků a autobusů. Pro obyvatele tu slouží jako městská doprava několik lanovek. Prokousávali jsme se do servisu a pak zase na okraj města směrem k Cestě smrti asi dvě hodiny. Samotná část Cesty smrti má převýšení cca 2 000 metrů a je 30 kilometrů dlouhá. Za deště a tří stupňů celsia jsme přejeli sedlo La Cumbre a po asfaltce sjeli k městu Coroica, kde pro nás cesta začínala ve své spodní části (1 850 m.n.m). Bylo před šestou hodinou a my se rozhodli začít stoupat po Cestě smrti až k místu, kde se dá postavit stan a přespat, což je asi 20 kilometrů úzkou strmou cestou. Stan jsme postavili těsně před setměním. Protože jsme cestou museli projet třemi vodopády přímo na cestě, byli jsme mokří a docela zmrzlí. Ráno vyjíždíme v půl osmé, abychom cestu dojeli, než nám začnou v protisměru projíždět stovky lidí na kolech. Před devátou dojíždíme cestu a hned na asfaltce potkáváme spoustu lidí na kolech, které přivezly agentury z La Pazu, aby si ze sedla La Cumbre sjeli tuto Cestu smrti. Jak jsme zase přijeli do La Paz, zastavili jsme u bufetu, abychom si dali pro zahřátí horkou polévku a pokračovali k jezeru Titicaca.
Krátká ukázka z Death road
Bolívie – Copacabana a ostrov Isla de Sol
4. 3. – 5. 3. 2018
Do naší poslední zastávky v Bolívii jsme se přeplavili přes jezero Titicaca na dřevěné lodi. Jeli jsme na dřevěné bárce s jedním osobním autem a autobusem. Loď se kroutila a autobus se kýval z jedné strany na druhou, až jsme měli pocit, že se musí loď rozlomit. Před vjezdem do města Copacabana jsme měli první negativní zkušenost s policií. Že jsou v Bolívií hlídky před každým městem je normální, ale nikdy nás nestavěli. Až tady. Museli jsme do zděné budky, prý kvůli registraci, kde na nás nepříjemně vyjel policajt, že chce pas, doklady od motorky a řidičák. Když jsem mu vše předložil, ani se na to pořádně nepodíval a hodil mi vše zpátky se slovy pět bolívianů. Koukli jsme se s Evičkou na něho a naráz řekli „porque“ (proč)? Než nám policajt stačil něco říci, vyjel na něho místní pán, co stál za námi, jak se to k nám chová, ať se chová slušně, co si to dovoluje. Policajt mu něco odsekl a v tom se do něho pustil, hodně rázně, další chlapík s tím, ať mu okamžitě dá jeho ID číslo, že si bude na něho stěžovat. Policajt od té doby jenom koukal do stolu a my pánům moc poděkovali a odjeli.
Trochu jsme se v Copacabana zmobilizovali a dneska jsme podnikli výlet na ostrov Isla de Sol. Ostrov, kde se podle legendy Inků narodilo slunce. No, jako náplň pro odpočinkový den dobrý, ale nic moc tam nebylo. Taková hodně slabá turistická atrakce.
Bolívie – Copacabana – Peru – Santa Rosa
6. 3. 2018
Hranice jsme přejeli za 20 minut. Peruánští celníci a policisté byli velmi ochotní a uctiví. Když jsme se začali vzdalovat od jezera Titicaca, začali jsme opět stoupat mezi hory. Déšť a teplota 9 stupňů. Hostel v Santa Rosa velmi skromný, studený, včetně vody a bez topení. Večer 5 stupňů. Nemyjeme se.
Peru – Santa Rosa – Sicuani
7. 3. 2018
Silný déšť. Teplota 3,5 stupňě. Jeden kufr do poloviny plný vody.
Peru – Sicuani
10. 3. 2018
Po neočekávané zastávce kvůli našemu zdravotnímu stavu, kdy jsme dokonce museli i jednu noc poznávat chod peruánské nemocnice v Sicuani, se opět rozjedeme. Poslední den v Bolívii jsme dostali salmonelu a Evička silný zánět střev.
Dnes jsme podnikli zkušební výlet, jestli nám náš zdravotní stav dovolí pokračovat, na velmi důležité místo pro Inky, Raqchi. Bylo to místo postavené na cestě vedoucí z území dnešní Kolumbie do Argentiny. Je to jedna z nejzachovalejších památek. Byl zde největší chrám, ze kterého se zachovala středová zeď, která nesla střechu. Spodní část je kamenná a vrchní ze směsi jílů, vlasů, zvířecí srsti a kaktusů. Bylo to centrální místo pro shromažďování potravin. 156 kruhových kamenných potravinových skladů, každý o průměru 8 metrů a výšky 6 metrů, uchovávaly potraviny, které se rozvážely do celého území. Obytné domy, ve kterých bydlelo přes 500 lidí, byly postaveny tak, aby jejich centrální cestou svítilo 21. prosince slunce, což je v Peru den letního slunovratu.
Zítra pokračujeme do Cuzca.
Peru – Cusco
11. 3. 2018
Cusco bylo hlavním městem Inků. Dnes to je město s krásným historickým centrem, které stojí za to navštívit, stejně asi jako jedna z nejpodivuhodnějších staveb Inků, Sacsayhuaman. Při stavbě Sacsayhuamanu byly pro zpevnění teras, na kterých pak postavili ostatní části města, použity několika tunové kameny, které jsou opracovány a důmyslně sestaveny s milimetrovou přesností. Nikdo ještě nepřišel na to, jak sem Inkové dostali tak veliké kameny z místa, které je podle geologických průzkumů vzdálené 40 kilometrů a jak je mohli tak důkladně opracovat a postavit.
Peru – Santa Teresa a Machu Picchu
14. 3. 2018
Původně jsme neplánovali Machu Picchu navštívit, protože jsme si spočítali, že by nás tento výlet přišel ve dvou na několik stovek dolarů. Průvodce z Cuzca nám poradil, jak se na Machu Picchu dostat levněji. Sice nebylo vše, jak nám řekl, protože nepočítal s tím, že nejsme Peruánci, ale i tak to bylo celkem za pár korun. Z Cuzca jsme jeli přes Ollantaytambo, odkud jezdí do Machu Picchu Pueblo nehorázně předražený vlak, horským přejezdem přes vrchol Abra Malaga (4 350 m.n.) do Santa Maria a pak cestou hodně podobnou Cestě smrti, ale v plném provozu, do Santa Teresa.
Tady jsme se ubytovali i s motorkou v hotelu Andean Cusco na dvě noci za 100 SOL (650,- Kč). Odpoledne jsme si šli koupit lístky na vlak do Machu Picchu Pueblo, protože nám průvodce poradil, že stojí 5 SOL (32,-Kč) na osobu. Ano stál, ale pro místní. Pro turistu jedna cesta tam 33 dolarů. Rozdíl 660,-Kč. Pěkně nás to naštvalo, tak jsme na dámu za přepážkou udělali hodně hnusné pohledy a odešli. Rozhodli jsme se do Machu Picchu Pueblo dojít pěšky. Ráno jsme se nechali taxíkem odvést na 10 kilometrů vzdálené nádraží za 10 SOL (65,-Kč) a odtud, za deště, pěšky 13 kilometrů podél trati do Machu Picchu Pueblo. Tady jsme si koupili celkem za 300 SOL (1 950,-Kč) dva lístky na Machu Picchu a zpáteční jízdenku na autobus, který nás vyvezl až nahoru a pak zase dolů. Autobus stál pro oba 48 dolarů. Na Machu Picchu jsme strávili celé odpoledne.
V Machu Picchu Pueblo jsme přespali v hotelu Cusi Qoyllor za 27 dolarů v pěkném a čistém pokoji s manželskou postelí včetně dobré snídaně a ráno v půl osmé se dali na pochod zpátky do Santa Teresa. Od konce kolejí jsme se opět nechali za 10 SOL (65,-Kč) odvést až do hotelu k motorce. Takže, celkem nás výlet na Machu Picchu, včetně hotelů, stál cca 4 300,-Kč za oba. Cestovní agentury z Cuzca nabízejí tento výlet za 400 dolarů na osobu. Po návratu do Santa Teresa jsme navštívili bazény s horkou a křišťálově čistou termální vodou.
Peru – ze Santa Teresy do Nazcy
15. – 17. 3. 2018
Každý den prší celou noc a občas i přes den. Místní nám říkali, že už pět let tak nepršelo a nebylo tolik vody. Dokonce nás i vyhnali z termálních lázní v Santa Terese předčasně, že se zvedá řeka a hrozí zatopení. Ráno, hned na začátku jediné cesty ze Santa Teresy do Santa Marie, nás zastavil sesun kamení, který cestu uzavřel. Asi po hodině přijel velký bagr, aby cestu uvolnil. Bagristovi se na cestu moc nechtělo. S kolegou nejdříve vše prohlédli, pak se třikrát pokřižoval a vyjel. Kolega neustále sledoval svah, jestli se znovu neutrhne. Když cestu uvolnili, museli jsme rychle projet. Projeli jsme tři zatáčky a znovu. Jako první, ve frontě čekajících aut na uvolnění silnice, stál Peruánec s rozbitým čelním sklem od padajících kamenů. Asi po další hodině jsme projeli nejhorším místem a pak se zastavili až v Santa Marii. 800 kilometrů do Nazcy jsme jeli dva dny. Přejeli jsme troje hory. 800 kilometrů zatáček. Posledních dvě stě kilometrů se s námi Andy rozloučily, jak se patří. Déšť, drobné kroupy, neustále průměrná výška 4 500 m.n.m., 5 stupňů, občas podél silnice sníh. Do Nazcy, která leží v 600 m.n.m., jsme spadli úplně zmrzlí až posledních 50 kilometrů. Andy se proměnily v pouštní útvary a teplota stoupla během hodiny na 30 stupňů.
Ukázka cesty ze Santa Teresy do Santa Marie
Z Peru do Ekvádoru
17. – 25. 3. 2018
2 000 kilometrů z Peru do Ekvádoru jsme jeli podél Tichého oceánu pouštní krajinou s městy, která na vás dýchnou špínou, smradem a odpadky. Města sama o sobě nejsou až tak špinavá, ale když k nim přijíždíte, máte pocit, že se všechny odpadky vozí na kraj města a tam se volně odhazují. V teplotě až 35 stupňů je město cítit už několik kilometrů dopředu. Celý týden jsme se moc nevyspali, protože jsme měli smůlu na postele s matracemi, na kterých se nedalo spát a když už z matrace nevyčuhovala péra, byl v noci hluk, že ani špunty do uší nepomáhaly.
Jedinou zajímavou zastávkou byla návštěva musea Cao. Je to archeologický komplex v oblasti El Brujo, který byl objeven teprve před deseti lety a moc lidí o něm neví. Jsou to tři pískové hory na pobřeží Tichého oceánu, které ve svém nitru ukrývají posvátné obětní chrámy z doby až 150 let před naším letopočtem. Zatím je odkryt pouze jeden a zbylé dva na odkrytí čekají. Museum Cao dostalo název podle mumifikované ženy, která zde byla pohřbena někdy okolo třístého roku našeho letopočtu. Byla to první a jediná žena, která vládla v období kultury Mochica.
Po přejezdu hranic do Ekvádoru jsme jeli rovnou na pobřeží do města Montanita, kde má hotel s názvem Hurvínek Čech jménem Ivan, kterého jsme potkali v Argentině u Salty. Po příjezdu jsme zjistili, že je hotel plný a Ivan doma, asi 10 kilometrů od města. Za asistence místního barmana jsme mu zavolali, abychom ho aspoň pozdravili a pokračovali dál. Ivan trval na tom, že na něho musíme počkat, že sedá do auta a jede do hotelu. Když se přesvědčil o tom, že v hotelu opravdu není kde zůstat, nabídl nám možnost postavení stanu na zahradě u jeho domu. Večer jsme strávili v rodinném kruhu Ivana, jeho manželky Karolíny a syna Federica, který nás celý večer bavil českými vtipy. K večeři pak ještě dorazili dva jejich kamarádi z Francie na Royal Enfiedlech.
Z Ekvádoru do Kolumbie (Cali)
26. 3. – 2. 4. 2018
Než jsme se dostali ke psaní, popojeli jsme o dalších 1 200 kilometrů. Za tu dobu jsme odpočívali u moře, sháněli a měnili přední pneumatiku, navštívili Quito, byli okradeni, přejeli hranice do Kolumbie, navštívili chrám, mnohokrát zmokli. Tak a teď popořádku.
Las Tunas – po delší době jsme se zase konečně zastavili a užili si tři dny u moře.
San Antonio del Toachi a Quito – od pobřeží směrem do hlavního města jsme začali shánět novou přední pneumatiku. Pirelli Scorpion, která nám podle prodejce měla vydržet 15000 kilometrů, vydržela sotva 7500 km. Po cestě jsme potkávali všude pneumatiky jen z Číny. Až v San Antoniu v Yamaze nám prodejce řekl, že pneumatiku, kterou chceme, seženeme v Quitu. Protože byla středa a ve čtvrtek všechny obchody zavíraly kvůli velikonočním svátkům brzy, vzal prodejce z Yamahy telefon a objednal nám pneumatiku přímo u dealera dovozce pneumatik Continental. Když jsme pak přijeli okolo poledního do Quita, čekala nás pneumatika na smluvené adrese. Dealer nás pak ještě dovedl do servisu, kde nám pneumatiku vyměnili.
K večeru jsme si pak stihli prohlédnout starou část Quita. V pět hodin jsme šli okolo kostela El Sagrario vedle katedrály Quito na Plaza Grande, kde bylo plno lidí. Začínala mše. Byla to mše Poslední večeře Páně. Na začátku mše okolo nás prošlo procesí kněží. Dvanáct z nich představovalo dvanáct apoštolů, kterým v jedné části mše umyl hlavní kněží nohy, jako představitel Ježíše Nazaretského. Po skončení mše zase odcházelo procesí okolo nás a za ním v tlačenici všichni lidé. Když jsme vyšli z kostela a šli do obchodu, Evička zjistila, že má otevřenou kapsu a 100 dolarů v trapu. Asi všichni v kostele nebyli zrovna moc věřící.
Ekvádor – Kolumbie – na hranice jsme jeli klikatící se cestou mezi horami. Po cestě jsme potkali kluka z Kolumbie, který nám říkal, ať se obrníme trpělivostí, že bývá na hranicích hodně lidí. Frontu na odhlášení se z Ekvádoru jsme stáli tři hodiny.
Svatyně Las Lajas – za návštěvu stojí poutní místo se svatyní Las Lajas vzdálenou 8 kilometrů od města Ipiales. Tyčí se do výše 100 m nade dnem kaňonu řeky Guáitara a s protější stranou kaňonu je spojen 50 metrů vysokým mostem. Po cestě z parkoviště ke svatyni můžete ochutnat specialitu tohoto kraje, pečená morčata. My se spokojili s kávou a vařenými vajíčky 😊.
Cali – tak tady teď jsme. Je Velikonoční pondělí a my se potřebujeme usušit po několikadenní jízdě deštěm. Prší nám každý den. Jsou i chvilky, kdy vysvitne sluníčko, ale vlhkost zůstává stále vysoká. Do Cali jsme od hranic projížděli krásnými horami, z jedné zatáčky do druhé. Podél cesty je plno restaurací a stánků s jídlem. Před obědem jsem pořádně prohlédl masíčko, abychom nesnědli něco, co by jsme nechtěli. Kravička, pomalu pečená na ohni a zároveň uzená kouřem, byla výborná.
Kolumbie (Cali) – Montenegro (oblast kávy) – Medellín – Karibik
2. 4. – 7. 4. 2018
Cali je třetí nejlidnatější město v Kolumbii. Jeden den nám stačil na jeho prohlídku a pochutnání si na výborném sushi.
Z Cali jsme jeli do oblasti, kde se v Kolumbii pěstuje nejvíce kávy. Kopcovitá krajina okolo Arménie posazená mezi horami. Krásné území s typickými kolumbijskými domy, spousta kávy, banánů, ananasů, papáji, koní, krav, hotelových resortů a výborného jídla.
Do Pargue de Café jsme šli, abychom poznali pěstování a přípravu kávy. Bohužel hned u vstupu jsme zjistili, že to je park zábavný. Sice se tu káva pěstuje, stejně jako na každé zahradě a u každého domu, ale bylo tu více atrakcí než kávy. Shlédli jsme tu muzikál o tom, jak se káva pěstuje a jak jsou na ni Kolumbijci pyšní a navštívili muzeum.
Cesta z Montenegra do Madellínu, druhého největšího města Kolumbie, kde měl základnu Pablo Ecsobar, vede silnicí přes hory a silným provozem kamiónů a autobusů. Ještě ke všemu je v rekonstrukci. 280 kilometrů jsme jeli 8,5 hodin. Na konci nás čekala ještě hodinová zácpa v Madellínu.
Ráno jsme byli rádi, když jsme vyjeli za město a dostali se zpátky do hor, tentokrát bez provozu, a tak jsme do večera dojeli až ke Karibiku. A teď jsme tady. Je to pro nás takový mezník, který jsme si dali. Dojet ke Karibskému moři. Máme za sebou 19 000 kilometrů a jsme tak trochu utahaní. Moc jsme si za ty tři měsíce neodpočinuli. Na pár místech a to vždy, jen tak na dva tři dny. Teď nás čeká během tří týdnů pomalu projet pobřeží Karibského moře od Necocli po Riohacha a pak do Bogoty, kde naše cesta končí.
Kolumbie – Necoclí
12. 4. 2018
Zítra končí náš pobyt v Necoclí. Tohle pěkné malé město, prakticky bez turistů, nás doslova pohltilo. Před pěti dny jsme se ubytovali v hotýlku Eco – Magia di Sole s tím, že tu přespíme jednu noc a pojedeme někam výše směr Cartagena. Milá majitelka malého hotelu na kraji Necoclí Laura, příjemná hudba z baru jen pro nás, studené pivo, výborné jídlo v restauraci Galapágos kousek od hotelu a neskutečně příjemní lidé všude, kam jsme přišli. To nás tak dostalo, že jsme tu zůstali. Hned druhý den, když jsme se v poledne na chviličku pohupovali v rytmu hudby, se nás Laura zeptala, jestli jsme už někdy tancovali sambu. Néééé a chcete to vyzkoušet? Večer jsme se pod vedením Cristiána, kterého Laura objednala, učili tančit čtyři tance v rytmu latinskoamerické hudby. Mělo to být jen na hoďku, ale všem se to tak líbilo, že jsme skončili o půlnoci mícháním koktejlů.
Třetí den jsme se z Necoclí vydali lodí na dvoudenní výlet přes Dariénský záliv, až na hranice s Panamou do vesnice Sapzzuro. Loď z Necoclí jede do Capurgany a dále do Sapzzura se musí ještě 4 km malou lodí. Po souši tam cesta nevede. Jeden den v Sapzzuru stačil. Trochu nás zklamal všude přítomný vyplavený bordel z moře. Nikdo tam nic neuklízí. Je to škoda, protože moře tam je průzračné.
Druhý den ráno jsme se vrátili do Capurgany. Místo je to rušnější. Jsou tu restaurace, obchůdky a docela dost hotelů, ale třetí den jsme byli rádi, když jsme se vrátili do Necoclí. Původně plánovaný odjezd čtvrtý den ráno opět ztroskotal, a tak se snad pohneme zítra.
Kolumbie – Necoclí – 40 km za Santa Martu
13. – 16. 2018
Z Necoclí jsme se vydali hledat místo, kde si dopřejeme zasloužilého odpočinku před koncem naší cesty. Projeli jsme pobřeží až po Riohachu, vyjma oblasti okolo Cartageni, protože tam je jen hodně drahých resortů a hotel na hotelu. Když jsme se dostali po dvou dnech k Santa Martě, objeli jsme v 35 -ti stupních asi deset různých míst. Byla sobota a vůbec jsme nečekali, že místa, kde to bude aspoň trochu stát za to a nebudou na nás chtít bambilion peněz, budou plně obsazená. Těsně před setměním jsme narazili na jeden volný domek v ekologickém resortu Sirrena, kousek před Riohachou.
Jeden den na zotavenou, kdy Evička využila na protažení těla místní cvičení jógy a zpátky zase podél pobřeží směrem k Santa Martě do místa, kde nám při sobotním hledání sdělili, že se jim v pondělí uvolní jeden domek, dokonce i s malou kuchyňkou a ledničkou. Teď už jsme zabydlení.
Po cestě jsme měli další zážitek s policií. V Kolumbii je na cestách hodně policejních a vojenských hlídek, které nás čas od času zastaví, aby si s námi podali ruku, zeptali se, kam jedeme a na konci rozhovoru nám popřáli šťastnou cestu. Tentokrát to bylo trochu jinak. Dva policajti a jeden civilista s páskou okolo ruky. Začalo to jako vždycky. Podáním ruky a kam jedeme. Jeden policajt hodný, jeden neutrální a civilista od začátku protivný a zlý. Když jsem mu dal požadované doklady, dal mi zpátky řidičák, že není mezinárodní. Dodal jsem mu k tomu mezinárodní, ale to ho neuspokojilo. Začal se s námi dohadovat, že u nich neplatí, že musím mít pro řízení motorky řidičák kolumbijský. To mě naštvalo a začal jsem být nepříjemnější než on. Česky jsem se s ním začal hádat a Evička v rychlosti překládala do španělštiny. Policajt, co dělal hodného řekl, ať se nerozčiluji, že nás nechtějí zatknout, ani nám zabavit motorku, když budeme spolupracovat. „Jak spolupracovat? To jako něco chcete?“ Civilista naznačil něco jako příspěvek na drink. „Cože? Peníze? Za co? Tak to ne!!! Jedeme si to vysvětlit k vám na policejní stanici!“ Policajt, co stále dělal toho hodného mi znovu řekl, ať nekřičím. Evička mu přeložila, že nekřičím, ale mrzí mě, jakou podobu kolumbijské policie tu předvedli. Oba dva aktéři nám pustili řídítka motorky, které celou dobu drželi, civilista mi vrátil doklady a policajt se začal omlouvat a to dokonce i v angličtině.
Kolumbie – u Karibiku
17. – 23. 4. 2018
Moc toho teď nenajezdíme. Občas do blízké vesnice na nákup, jednou na výlet do Santa Marty na delfíny. Santa Marta je od nás vzdálená 40 kilometrů. Na delfíny jsme vyrazili v kraťasech, ale kvůli naší bezpečnosti v bundách. Původně jsme si mysleli, že se k delfináriu dojede po cestě, ale když se asfaltka změnila v prašňačku a prašnačka pak postupně ve skálu, pochopili jsme, že tudy cesta asi nevede. Po návratu na silnici jsme odchytili chlapíka na motorce, který nás zavedl do místního doku a domluvil parkování motorky, zatímco my pojedeme na delfíny do nedaleké zátoky loďkou, protože tam jiná cesta nevede.
Výlet na loďce jsme absolvovali ještě jeden, s místními rybáři na chytání ryb. Měli jsme to štěstí a viděli i dvě obrovské želvy.
Kolumbie je druhou zemí, kterou jsme na našich cestách navštívili, kde jsme si řekli, že bychom dokázali chvilku žít. Tou první byla Namibie.
Kolumbie – Cesta ze Santa Marty do Bogoty
26. – 27. 4. 2018
Ráno v šest hodin jsme se s těžkým srdcem rozloučili s Karibikem a vydali se na cestu. Původně jsme si naplánovali posledních 1000 kilometrů rozložit do tří dnů. Ale, když jsme první den ujeli ve 35-ti stupních 580 kilometrů až do Bucaramangy, rozhodli jsme se druhý den dojet do Bogoty. Ze Santa Marty do Bucaramangy je cesta celkem nudná. Silný provoz s kamiony a autobusy, rovina, horko. Za to z Bucaramangy do Bogoty je pořád na co se koukat. V jedné části vede cesta kaňonem Chicamocha.
U městečka Curiti jsou místní specialitou a velikou delikatesou smažení mravenci. Paní prodavačka nám vysvětlovala, že tu žijí i větší mravenci, než má ona, ale že se je bojí sbírat, aby ji nepokousali. Chutnají jako škvarky. Evča se trochu žinýrovala, ale nakonec jednoho také snědla.
Po mravenčí svačince jsme se museli dojíst pořádným kusem masa a jelítkem.
Za deště a v patnácti stupních dojíždíme do Bogoty. Poslední trasa naší cesty po Jižní Americe je u konce.
Kolumbie – Bogota
30. 4. 2018
Dneska nám začíná balení motorky a proces s vyclíváním. Dopravu nám na doporučení zajišťuje Veronica Mosquera z firmy CARGORIDER. Spolupráce s ní je radostí. Na všechno ihned reaguje, na maily a zprávy přes WhatsApp odpovídá obratem. Mimochodem komunikace přes aplikaci WhatsApp je velmi rozšířená po celé Jižní Americe. Zprávy se tu jiným způsobem prakticky neposílají a hodně se používají zprávy mluvené právě přes WhatsApp. CARGORIDER se mimo jiné specializuje na zasílání motorek leteckou dopravou. Abychom měli dopravu levnější, sehnala nám Veronica další motorku, která poletí do Prahy s naší v jedné bedně. Dneska jsme umyté motorky zavezli do skladu u letiště a trochu je rozebrali. Štítky, zrcátka, řídítka, bedny, obě kola. Všechno muselo dolů, aby byla bedna ve finále co nejmenší.
Kolumbie – Bogota – A je tu konec
4. 5. 2018
Včera jsme dokončili proces s celní a policejní kontrolou motorky na letišti. Teď nám už zbývá se jenom rozloučit. Po Jižní Americe jsme najeli 21 000 kilometrů, strávili jsme tu čtyři měsíce a jeden týden. Projeli 9 států, 15krát překračovali hranice. Jezdili jsme po asfaltu, šotolinách, vodou i po sesunutých cestách, kde okolo nás padalo kamení. Teplota vzduchu byla od 0 do 43 stupňů celsia. Slunce, déšť, mlha, sníh. Výškové rozdíly od 0 do 5 000 metrů n.m. Po cestě jsme potkali spoustu lidí, kteří nám něco předali a doufáme, že i my jim. S některými si stále dopisujeme. Prožili jsme neskutečné setkání s Marion a Waltrem, kteří cestují ve svém velkém autě po celém světě a které jsme poprvé potkali v Africe. Po celé cestě jsme měli jen jeden jediný negativní zážitek, když nám ukradli 100 dolarů, ale i v té chvíli jsme si řekli, že to tak mělo být, že ty peníze pomohly někomu, kdo je potřeboval. Musíme zhodnotit, že po celé Jižní Americe jsou velmi vstřícní a ochotní lidé. Zvláště v Argentině, která je v tomto asi nejpřátelštější a nejbezpečnější. Byly chvíle, když jsme byli opravdu unavení, ale vždycky nás něco dalšího nabilo a vzpružilo. Jižní Amerika je svou rozmanitou krajinou a počasím docela náročný kontinent na cestování, ale je krásná. Určitě se sem ještě jednou vrátíme a možná to nebude trvat moc dlouho.
Moc děkujeme všem, kteří nás sledovali a psali nám a doufáme, že naše vyprávění po cestě přineslo něco i vám.